Česká televize sice po dlouhé době vyrobila film pro kina plně z vlastních zdrojů, bez dalších producentů. Za to jí patří potlesk; tím spíše, že Hlídač č. 47, nový přepis románu Josefa Kopty situovaného do 20. let minulého století, nepředstavuje žádnou lacinou nicotnou anekdotku ze současných obýváků.
Ale pokud už vsadila na pořádný klasický film, který na širokém plátně využívá panoramatu, prostoru, hloubky, nádherných obrazů, syté hudby a vůbec vyloženě filmové řeči, již režisér Filip Renč výtečně ovládá a herec Karel Roden dokonale naplňuje, pak tedy měla vyloučit televizní dramaturgii. Jejím heslem je totiž „Co divák, to blbec“ a důsledkem polopatická doslovnost.
Chvála ticha
Když Rodenův hrdina ohluchne, když se mu sluch vrátí a když dál předstírá neslyšícího, aby vypátral nevěru své ženy, pokaždé to musí vnitřním monologem oznámit a vysvětlit. Přitom filmová řeč mluví přesněji než slova a Roden dovede jediným výrazem zahrát i telefonní seznam, neřkuli sebelítost, křivdu, posedlost, běsy, nadlidskou sebekontrolu či nekonečné osamění. Podobně nadbytečně působí hra na detektivku s názorně opakovaným „důkazem“, ač plně postačí výměna pohledů. Naštěstí dialogů není ve filmu mnoho, o to lépe tu hraje ticho.
Druhá výtka míří k milostnému trojúhelníku. Žádná divačka v kině neuvěří, že by žena, která má doma Rodena, dala přednost typově nanicovatému a herecky výrazně slabšímu Václavu Jiráčkovi. Ač scénář zkouší krkolomně dokázat, že hrdina manželku zanedbává, filmoví milenci připomínají hloupoučká zvířátka a jejich vztah diktuje spíše útrpnost než vášeň.
Paradoxně Roden vlastně „kazí“ hru tím, jak je skvělý: i jako bryndající opilec či hluchý lazar je mužsky přitažlivější, lidsky zajímavější a herecky silnější. Srovnatelný výkon podává ještě Vladimír Dlouhý coby jagovský skřet, který v působivé scéně zbavené doslovnosti slídilsky prožívá cizí sex.
Třetí desítku procent z hodnocení ubírá komparz, opět ryze televizní: předstírá „dobovku“, rázovitě folklorní lid, v dramatu jako v pohádce.
Sychravá balada
Ale dvě R čili Renč a Roden nad televizními limity vyhrávají. Hlídač č. 47 vnáší na plátno filmařské nadechnutí, příběh sice starý, ale moderně vyprávěný. Patří k němu bravurně natočené válečné výjevy, byť by jich stačila polovina, i říše samoty na konci světa. Roden coby jediná černá tečka v bílé pustině odstiňuje londonovského ztracence: bezmocný, neužitečný, vyhaslý a ponížený se plouží sněhem s bandaskou.
Filip Renč on-lineRežisér odpovídal čtenářům iDNES.cz |
Ze zimní nálady dýchá marnost, z vlaků v zaváté krajině pohádkové neskutečno, z akčních scén na nočních kolejích až thrillerová přízračnost. A dva nováčci v celovečerním filmu, kameraman Karel Fairaisl a skladatel Jiří Škorpík, vyprávění stylizují do sychravé balady. Jen televizní přízemnost ji občas sráží.
Přesto však Hlídač č. 47 - s Karamazovými, Tobrukem či prosincovým titulem Kdopak by se vlka bál - patří k hrstce českých děl, jimž je člověk nakloněn už za sympatickou snahu vyprávět jinak. Filmařsky.
