Ve chvíli, kdy těžké stroje začaly likvidovat první stromy, se v Gezi parku na náměstí Taksim objevila skupina lidí. Začal „protest vsedě“. Asi padesátka ochránců životního prostředí se rozhodla, že svou přítomností buldozeristům znemožní pokračovat v práci. Právě před deseti lety se obyvatelé Istanbulu vydali ochránit poslední kus zeleně v okolí.
Tehdejší premiér Recep Tayyip Erdogan tam chtěl postavit nákupní centrum, přestože hned naproti je obrovský pulzující bulvár Istiklal přeplněný obchody a restauracemi. A na samotném náměstí už jinak není nic než beton. K tomu, že park stále stojí, možná pomohla i jedna fotka.
Křehká tmavovlasá žena v letních šatech stojí sama proti hradbě policejních štítů. Najednou dostane zásah slzným plynem a instinktivně otočí hlavu. Kudrnaté prameny se jí tím proudem nejdřív zvednou nad hlavu a pak rozvlní kolem tváří. Alespoň pocitově jí poskytnou úkryt před tou pálivou sprškou.
Byl to jen mžik. Utekla a agilní muž zákona s hadicí v ruce pokračoval v napadání bezbranných demonstrantů, kteří na rozdíl od něj neměli na tváři plynovou masku, a palbu tak pocítili naplno. Krátký moment s neznámou ženou v červeném ovšem zachytil fotograf agentury Reuters Osman Orsal a ukázal ho světu. V záplavě snímků z rozbouřeného Taksimu mohl tento zapadnout, ostatně sám Orsal jich 28. května 2013 vyfotil nespočet.
Jenže veřejnost i média potřebují symboly. A v mladé Turkyni se nabízel jeden obzvlášť působivý. Zaprvé zesměšnil pohádku o „extremistech, kteří se bratříčkují s terorismem“, jak Erdogan národu popisoval ty, na něž policie poslala těžkooděnce s vodními děly, pepřovým sprejem i slzným plynem. Kde jsou ti extremisté? O kom to mluví? Absurdně nepřiměřený zásah proti pokojně protestujícím občanům vystihuje právě momentka s bezbrannou dívkou.
Turci ji okamžitě překřtili na Kırmızılı Kadın, „žena v červeném“, a díky mezinárodnímu dosahu agentury Reuters se snímek se stejným popiskem prakticky v jednu chvíli objevil v novinách a na zpravodajských webech od Spojených států po Indii. Ještě se ani neznalo její jméno, ale pro televizní diváky už ztělesňovala oběť autoritáře Erdogana.
Nespokojencům zlomíme ruce, obul se turecký premiér do demonstrantů |
„V těch svých červených bavlněných šatech a s bílou taškou mohla právě kráčet po trávníku na zahradní party,“ popsal Orsal na webu agentury a přidal i pohled studentky Esry. „Ta fotka zachycuje podstatu tohoto protestu. Násilí policie vůči mírumilovným protestujícím. Lidé se jen snaží ochránit sebe a to, na čem jim záleží,“ vzkázala Esra. „Z takové blízkosti nestříkáte sprejem ani na hmyz,“ okomentovala zásah také kamarádka Ženy v červeném.
Výjev z fotografova snímku pak lidé kreslili na zdi, transparenty a billboardy. Tmavovláska se objevovala na samolepkách a odznáčcích. Červené šaty a bílá taška či jiný bílý kousek oděvu srozumitelně vyjadřovaly podporu protestujícím Istanbulanům. „Čím víc na nás stříkáš, tím větší jsme,“ oznamoval nápis na jednom graffiti, jež útočícího policistu zobrazovalo výrazně menšího než hrdinku naštvaných Turků.
Podle některých pohledů pak Turkyně reprezentovala všechny turecké ženy, které během Erdoganovy vlády zabili, znásilnili, ponížili, jejichž morálku zpochybňovali, argumentujíce jejich sexualitou. Všechny ty, jež připravili o jejich práva a svobody, zatímco jim nařizovali, jak mají žít a kolik mají mít dětí. Sekulární ženy vzdorují nastupující islámské diktatuře, jako by prý říkala ta fotka.
Při hledání Ženy v červeném na internetu vyskočí i odhad, že ženy tvořily během těchto nevídaně silných protivládních demonstrací víc než polovinu účastníků. Jejich přítomnost mimochodem vyvrátila Erdoganovo tvrzení, že „naše sestry v šátcích“ by v té době na Taksimu nebyly v bezpečí. Tvrdil, že v Istanbulu řádí „lupiči, zahraniční agenti, extremisté z okraje spektra a lidé z Twitteru“. Ten, kdo tam na ženy útočil, a nejen na ně, ale byla policie.
O mě tu nejde
Sama Ceyda Sungurová si však nepřála být symbolem. Vůbec se za něj nepovažovala a odmítla jej pro média hrát. Zahraničním novinářům řekla jen pár slov a i těm tureckým opakovala, že v Gezi parku nejde o ni. „Kromě mě je tu spousta dalších lidí, kteří organizovaně i neorganizovaně přicházejí bránit toto místo. Jsou odhodlaní. Nikam nejdeme,“ řekla na kameru, oblečená už v obyčejném nevýrazném triku, ale s o to odhodlanějším výrazem.
Urbanistka z Istanbulské technické univerzity pak popsala situaci také ze svého profesního úhlu pohledu. „Historie místa se nepíše podle nějakého obrázku, ale na základě svobodné vůle a přání lidí, kteří v něm žijí. A ti žádný obchoďák nechtěli,“ odkázala na fotografii dávných osmanských kasáren, jejichž podobu mělo historizující obchodní centrum mít.
Se svými kolegy už před protestem podepsala petici proti vládním zásahům do podoby Istanbulu, které „nejenže ohrožují naši profesi, ale i naše životní prostředí“. Typicky totiž Erdoganův kabinet nejdřív stavěl a až pak řešil následky, které nové projekty způsobí svému okolí. Také proto v onen osudný den akademička vyběhla ze své kanceláře ve snaze demolici zastavit.
Co už na Orsalových fotkách ani na videích z médií není, je efekt, který masivní dávka slzného plynu namířená do obličeje vyvolá. Žena v červeném se o pár minut později zhroutila a podle některých zpráv omdlela. „Našli jsme ji, jak leží na lavičce. Snažila se vyndat si kontaktní čočky,“ popsali její známí. Sungurová ovšem trvá na tom, že podobné policejní násilí zažil v Turecku každý, kdo se pokusil hájit svá práva.
„Nerada bych byla jediným symbolem. Je tady spousta symbolů. A já z toho ještě vyšla velmi lacino,“ podotkla. Měla pravdu. Během protestů z roku 2013 zemřelo nejméně šest demonstrantů a jeden zasahující policista. Tisíce dalších lidí utrpěly zranění a skončily v nemocnici. Nebo ve vězení.
Lokální akce nakonec zatřásla celým Tureckem
Ať se to Ženě v červeném líbí nebo ne, snímek s jejím příběhem se stal nejen symbolem protestů. Naštvaným Turkům tento důkaz o policejní brutalitě – i samotná brutalita – poskytl nový náboj. Kolem Gezi parku vyrostly barikády, protestující se vybavili kameny a náměstí brzy vypadalo jako bitevní pole. Dým z hořících autobusů se mísil s dávkami slzného plynu a pepřového spreje.
„Jak demonstrace pokračují, protestující přicházejí lépe připraveni. Někteří mají přilby, jiní jsou celí v černém, většina z nich si obula běžecké boty,“ dodal fotograf Orsal s tím, že mnohé ženy se ale dál oblékaly tak žensky jako Sungurová. Ta na Taksim také navzdory otřesnému zážitku chodila každý den až do konce. Po týdnu už tam proti vládě demonstrovaly desítky tisíc lidí a k 6. červnu jich podle svědků bylo až sto tisíc.
Turci navíc obsazovali i další místa ve městě. Bok po boku stála pestrá směsice od levicových radikálů přes nacionalisty, sekularisty, obyčejné Istanbulany, politiky a celebrity až po ochránce životního prostředí. Společně už nebojovali jen za záchranu parku, ale i za vlastní svobody. Vicepremiér Bulent Arinç se jim po zásahu z konce května sice omluvil za „excesivní násilí“ a policii stáhl z parku, ta si však mezitím hromadila další vodní děla a kanystry se slzným plynem. Vzdát se nehodlala ani jedna strana.
Turecké nepokoje: Začalo to kácením stromů, teď již jde o politiku |
Nepokoje se mezitím rozlily za hranice největšího tureckého města. Během několika týdnů do ulic osmdesáti měst vyšlo odhadem 2,5 milionu lidí. Žádali Erdoganovu rezignaci, demisi policejních šéfů Istanbulu a Ankary, propuštění zadržených a záruky svobody slova a shromažďování. I oni museli čelit policejnímu násilí. A jakkoliv nezúčastněné čtenáře ze světa mohlo překvapit, jak snadno se z aktivismu pár místních stal celonárodní protest, vztek Turků nespadl jen tak z nebe.
Premiér Erdogan, který mimochodem prohlásil, že „ruce, které lidé vztáhli na policii, musejí být zlomeny“, je štval už dlouho. Čím dál častěji totiž přicházel se zákony a vyhláškami, které zařezávaly sekulární povahu tureckého státu a upíraly lidem nejrůznější výsady. Například zakázal prodej alkoholu v obchodech od desáté večer do šesti ráno, popíjení v okolí mešit a sponzorování veřejných akcí výrobci alkoholu.
Pokusil se také omezit potraty a když vedení metra v Ankaře s odkazem na záběry líbajícího se páru nabádalo cestující, aby zachovávali pravidla morálky, odpovědí byla akce desítek párů, které se ve stanici podzemky nepřetržitě líbaly po několik minut. Policie pak rozehnala i prvomájové shromáždění na Taksimu. Pohár trpělivosti kritiků vlády se rychle plnil.
Po útoku policisty na Ženu v červeném nabraly události rychlý spád a Erdogan najednou čelil největšímu odporu od začátku mandátu. Z dnešního pohledu to byla až nevídaně svobodná doba, když se něco takového mohlo dít. Především po zmařeném puči v roce 2016 už Erdogan nic podobného nepřipustil. Různé demonstrace se sice sem tam odehrají a nemusejí být ani přímo proti němu, policie je však vždy potlačí.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Beatles na přechodu tlačil čas, slavný obal vzbudil zvěsti o Paulově smrti Sověti vztyčení vlajky nad Reichstagem sehráli, posloužil jim k tomu ubrus Ohořelé dítě probudilo Ameriku. Japonci na hlavu fotografa vypsali odměnu Golfista Obama se krčil v rohu. Momentka vystihla napětí při lovu Usámy Něha uprostřed chaosu. Město zapálil hokejový zmar, ležící pár uhranul svět |
Přímo na Taksimu trvaly nepokoje na přelomu jara a léta 2013 osmnáct dní v kuse, než Erdoganovi došla trpělivost. V sobotu 15. června policie vstoupila do Gezi parku a násilím ho vyklidila. „Jako by nás chtěli zabít a ne vyhnat,“ popsal jeden z demonstrantů. Další zavzpomínal, že ani během vojenského převratu v osmdesátých letech nezažil takový masakr.
Policie vpadla do lobby hotelu, který sloužil jako centrum první pomoci raněným, a slzný plyn po lidech stříkala i tam. Přítomný novinář policisty nazval prasaty a dnešní Erdoganův volební rival Kemal Kiliçdaroglu tehdejší události označil za zločin proti lidskosti. Chaos té noci však protivládní vzdor neukončil, naopak. Turecko bylo ve varu.
Bezpečnostní složky sice zablokovaly přístup veřejnosti na Taksim a Erdogan si tam sezval své příznivce, ale ještě během léta a začátku podzimu proběhlo mnoho velkých protestních akcí nejen v Istanbulu. Jednou z jejich forem bylo i postavit se na nějaké veřejné místo a vydržet tam bez hnutí mnoho hodin.
Už na začátku července téhož roku soud zakázal stavbu onoho nákupního centra, které vše spustilo. Ale o to už dávno nešlo. Turky navíc nadzvedla každá nová zpráva o zabitém či vážně raněném demonstrantovi. Nejmladší obětí byl zřejmě čtrnáctiletý istanbulský chlapec Berkin Elvan, který po ráně do hlavy upadl do kómatu a později zemřel.
Epilog
Policista Fatih Zengin, který Ženu v červeném napadl, nakonec za nepřiměřené násilí a překročení kompetencí dostal nanejvýš symbolický trest. Musel zasadit šest set stromů a dalších šest měsíců za ně nést odpovědnost. Státní žalobce popsal, že Zengin stál při zásahu ani ne metr od Sungurové a že jí chemikálii záměrně a bez varování nastříkal přímo do obličeje. Nepřestal ani ve chvíli, kdy se otočila. „Kdyby měl zbraň, byla bych už mrtvá,“ řekla žena.
Zengin tvrdil, že jen uposlechl rozkaz svých nadřízených. Ani ti se ostatně nevyhnuli vyšetřování a soudnímu řízení. Během něj se řešil nejen samotný incident, ale i podezření, že jeden z velitelů nechal zapálit stany protestujících aktivistů. Po letech se policie vymlouvala, že za všechno mohou teroristé z FETÖ – organizace klerika Fethullaha Gülena. Toho Erdogan viní z pokusu o puč, který Tureckem otřásl ve zmíněném roce 2016.
Za útok na ženu v červených šatech bude turecký policista sázet stromy |
Erdoganův režim ovšem nezapomněl ani na Ženu v červeném. Za „provokaci lidí k překročení zákonů“ jí hrozilo vězení. Soud ji nakonec zprostil obvinění, když seznal, že urbanistka pár dní poté, co se proslavila po celém světě, pouze připravovala seznam lidí, kteří potřebovali lékařskou péči. V parku a jeho okolí totiž pomáhala raněným.
Na své univerzitě pak akademička čelila internímu vyšetřování v souvislosti s mailem, který poslala ze své oficiální adresy. Hájila v něm kolegu, jenž byl krátce předtím vyhozen, a žádala, aby se případem zabýval fakultní senát. Podle vedení školy tím „provokovala ostatní odborné asistenty“.
„Víc než obsah a legitimita mailu je tu důležitý fakt, že i sebemenší komunikace mezi asistenty, kteří nemají příliš velkou jistotu, že si udrží práci, je pod dohledem vedení fakulty. V akademickém prostředí, od něhož se očekává, že bude klást otázky, že bude kritické a produktivní, to je nepřijatelné,“ kritizovala tehdy Žena v červeném.
Je to už deset let. Ještě nedávno Erdogan sliboval, že jeho obchoďák na Taksimu prostě bude a basta. Šrouby demokracie během svého vládnutí utáhl tak, že tehdejší obavy demonstrantů zní jako do puntíku vyplněné proroctví. Je třeba podotknout, že tak, jak byl u velké části populace oblíbený tehdy, je i dnes. Pořád to není žádný nenáviděný paša, který jde proti všem. A nedělní volby může vyhrát. Tohle se mu však nepodařilo – Gezi park přežil.
@AbbyMartin I created this based on from pics of the lady in red http://t.co/rHCMi8QPUS http://t.co/0jpJOwQCCb
