Někdejší aktivní pilot a letecký nadšenec Alois Dvořák z Plzně byl v pondělí 19. února 1973 služebně v Praze. Měl trochu času, a tak během dopoledne zajel k Ruzyni vyfotit si z okénka svého auta pár letadel. Zachytil třeba Iljušin Il-62 nebo DC-9 holandských aerolinek.
Kolem desáté hodiny si všiml přistávajícího sovětského letadla Tu-154. „Letělo zcela normálně. Teprve když se dostalo nad kladenskou silnici, bylo v nižší letové hladině než předcházející letadla. Věděl jsem, že je na přistání krátké, domníval jsem se, že posádka letoun dotáhne na přistání motory,“ vypověděl o pár dní později na policii.
Udělal tři fotky. „Letoun šel na přistání v normální přistávací konfiguraci, to znamená, že měl vytažený podvozek, vysunuté klapky a stažený chod motoru. Nad letištěm se propadl. Mohlo to být z výšky několika metrů. Dopadl na plocho na břicho. Vypadalo to jako nouzové přistání. Slyšel jsem tupý náraz, došlo k ulomení křídla a ihned ke vznícení letadla. Trup jel po ploše ještě asi 200 metrů. Před zastavením došlo k jeho natočení napříč přistávací dráhy a naklonění na pravou stranu. I tuto situaci jsem fotografoval, pořídil jsem pět nebo šest snímků,“ pokračoval Dvořák, který fotografie poskytl vyšetřovatelům.
Letadlo podle jeho výpovědi začalo hořet až po nehodě, a to od zadní části. Než přijeli hasiči, což trvalo dvě minuty, zachvátil požár téměř celý trup.
Ve stejné době byl na letišti s kolegy Jiří Čech, technik z podniku Tesla Elektrosignál. Na jedné z trafostanic měli provést měření. I on zaregistroval přistávající sovětské letadlo a sledoval ho.
„Když přeletělo nad silnicí vedoucí od Ruzyně do Kladna, zdálo se mi, že má neobvykle malou výšku. Vzápětí došlo k jeho vychýlení z normální polohy tím způsobem, že pravé křídlo pokleslo k zemi. Asi 100 metrů za silnicí zachytilo křídlo o zem, začalo hořet a urazilo se od letadla,“ líčil. Kvůli dýmu následný přesný pohyb letounu neviděl. Všiml si však dalších plamenů.
Z kapely zbyl jen jeden
Trup letadla se podle Jiřího Čecha zastavil zhruba 15 metrů před prahem přistávací dráhy. „Čekali jsme, že může dojít k explozi, proto jsme hned nešli k místu nehody.“ Okamžitě požádal kolegu, aby zavolal na věž o pomoc.
„Asi minutu po nehodě jsme viděli, jak z havarovaného letadla vyběhl nějaký hoch kolem 30 let. Běželi jsme mu naproti a ptali se, co se stalo. Informoval nás, že je členem kapely Evy Pilarové, že letadlo letí z Kuby a v Moskvě mělo jenom mezipřistání,“ dodal elektrikář.
Muzikanti, kteří nehodu nepřežili:kapelník a kytarista Jiří Lahoda, 26 let bubeník Václav Širl, 26 let klarinetista Jiří Kolísek, 27 let klávesista Jiří Hodan, 25 let trumpetista Jiří Izera, 24 let zvukař Stanislav Prášek, 32 let |
Osmadvacetiletý baskytarista Petr Marcol vyvázl z letecké nehody jen s pohmožděným zápěstím. V letadle s ním cestovalo pět kolegů z kapely a zvukař. Nikdo další z jeho kamarádů nepřežil.
Zpěvačka Eva Pilarová odlétala z Kuby později než její kapela. Vedení Pragokoncertu potřebovalo muzikanty v Praze jako doprovod na mezinárodní soutěži mladých zpěváků Intertalent.
Pilarové se do zmrzlého Československa nechtělo a protože to šlo, tak si pobyt na slunné Kubě o dva dny prodloužila.
Čtyřnásobná zlatá slavice ve své knize Vzpomínání popisuje, že před odletem viděla v kubánské televizi zprávu o leteckém neštěstí v Praze. Když se ptala na podrobnosti našeho velvyslance, řekl jí, že na Ruzyni spadlo sovětské vojenské letadlo. Až po příletu do Prahy zjistila, že šlo o nehodu civilního letounu, ve kterém zemřeli „její kluci“.
Eva Pilarová a její tehdejší muzikanti z kapely Jiří Lahoda (vlevo) a Karel Vágner na fotografii z počátku 70. let
„Devatenáctý únor roku 1973 byl dosud nejtragičtějším dnem v mém životě a na dlouhou dobu mě poznamenal. Raději ani nechtějte vědět jak,“ vzpomínala. V době, kdy k nehodě došlo, chodila podle pamětníků s bubeníkem Václavem Širlem, který v letadle zahynul.
„Odmítli jsme letět s Víťou Hádlem na Kubu, jelikož jsme už byli domluveni s Hankou Zagorovou, že nastoupíme do její kapely a odletíme s ní na turné do Vilniusu. Tam jsme se dozvěděli o tom tragickém maléru. Seděli jsme s kapelou na pokoji, dali si panáka a povídali jsme si. Najednou se otevřely dveře a v nich stál Víťa. Byl úplně bílý jako křída. Svezl se po dveřích na zem a říká: ,Kluci jsou mrtví.ʻ ,Jací kluci, prosím tě?ʻ zeptal jsem se ho. ,Naše stará kapela spadla s letadlem,ʻ odpověděl mi. Když si vezmeš, že jsme z té kapely odešli těsně před jejím odletem na Kubu, srazilo nás to na kolena.“
hudebník Karel Vágner v knize Zagorka
V úvodním videu k tomuto článku vzpomíná na zesnulé muzikanty jejich kolega, skladatel Vítězslav Hádl. Redakci iDNES.cz také poskytl unikátní nahrávku, na které je zachycen hlas kapelníka a kytaristy Jiřího Lahody. Pan Hádl pro něj napsal v roce 1972 s aranžérem Ladislavem Pikartem a textařem Josefem Pávkem píseň Koníček. „Byl bych Vám moc vděčný, kdybyste mohl tuto píseň použít,“ napsal do e-mailu. Skladbu si můžete poslechnout:
Vyšetřování vedla Státní bezpečnost
Pod dohledem Generální prokuratury ČSSR vyšetřovala nehodu Státní bezpečnost. V letadle cestovala například sovětská delegace strojírenské komise Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a další diplomaté. Spis byl veden jako přísně tajný.
Jeho součástí je fotodokumentace místa tragédie. Na fotkách jsou vidět lidská těla nebo jejich části ve vzdálenosti až několik desítek metrů od zničeného letadla.
| V letadle bylo 100 osob – z toho: | 87 cestujících | 13 členů posádky |
|---|---|---|
| Při havárii zahynulo 66 lidí | 62 cestujících | 4 členové posádky |
| Přežilo 34 osob (9 těžce zraněných) | 25 cestujících (7) | 9 členů posádky (2) |
Tito lidé byli podle patologů rozdrceni mohutným tupým násilím při pohybu stroje po zemi. Většina obětí se však při požáru nadýchala zplodin, udusila a uhořela.
| Osoby podle státní příslušnosti: | zemřelo | přežilo |
|---|---|---|
| Sovětský svaz | 41 | 23 |
| Československo | 17 | 4 |
| Kuba | 5 | – |
| Polsko | 1 | – |
| Německá demokratická republika | 1 | – |
| Rumunsko | 1 | – |
| Mongolsko | – | 3 |
| Maďarsko | – | 1 |
| Francie | – | 1 |
| Španělsko | – | 1 |
| Vietnam | – | 1 |
Z výpovědí obou sovětských pilotů, kteří přežili, ale i dalších členů posádky vyplynulo, že celý let z Moskvy do Prahy probíhal bez problémů. A to až do přistávacího manévru nad Ruzyní, kdy bylo letadlo zhruba 70 metrů nad zemí.
„V této výšce jsem zpozoroval, že velitel letadla náhle přidal otáčky motorů. Bylo to rozhodně nezvyklé, o tolik zvýšit otáčky motorů. Takřka v tomto okamžiku jsme přelétli nad bližnou (blízká přívodní radiostanice ve vzdálenosti 1 km od prahu dráhy, pozn. red.). Pamatuji si, že jsem slyšel signál tohoto návěstidla. Prakticky ve stejné chvíli velitel stroje vykřikl: Co je s letadlem? Pozoroval jsem, že se začalo neobvyklým způsobem nosem naklánět k zemi,“ uvedl navigátor Leonid Borisovič Uspěnskij.
„Řídící páka se (ve výšce 70 metrů u bližné) náhle jakoby uvolnila a ačkoliv jsem ji k sobě přitáhl, nepotřeboval jsem k tomu vyvinout žádný tlak, žádnou sílu. Letadlo se stalo neovladatelné. V tom okamžiku byla rychlost letadla kolem 270 kilometrů v hodině,“ vysvětloval při výslechu velitel letadla Sergej Filipovič Černěcov.
Podle svých slov zvýšil otáčky motorů, ale stabilizaci letounu to nepomohlo. Následný dopad na zem označil za „tvrdé přistání“ na všechna kola současně.
„Když jsme byli asi 60 metrů nad zemí, zjistil jsem, že mám řídící páku nějak blízko u prsou, normálně bych ji měl mít dál od sebe. Současně jsem zjistil, že letadlo jde nosem k zemi. Snažil jsem se páku táhnout k sobě, přitom jsem zjistil, že řízení není v původním stavu. Vykřikl jsem: Co je? Řízení!“ sdělil vyšetřovatelům druhý pilot Vladimír Petrovič Beresněv.
„Dosednutí“ letadla podle něj provázely silné vibrace, které s jeho tělem přehazovaly ze strany na stranu. Pak uslyšel další tvrdý úder, po kterém se stroj převrátil, ale zůstal v pohybu. „Seděl jsem připoután ve svém křesle, visel jsem hlavou dolů. Byl to velký rachot, po kterém nastalo úplné ticho.“
Co bylo příčinou nehody, není jasné, uzavřeli vyšetřovatelé. „Vzhledem k velkému rozrušení a úplnému zničení letadla při dopadu a následnému požáru nebylo možné přesně stanovit příčinu nehody. Nelze zcela vyloučit vliv neočekávané místní turbulence ovzduší v závěrečné fázi letu letadla,“ uvedli.
Přední letecký expert Ladislav Keller na webu planes.cz uvádí, že podle jeho názoru byl viníkem nehody pilot. „Skutečnou příčinou byla nesprávná činnost pilota, který omylem přesunul ovladač polohy stabilizátoru do polohy 0°, která byla určena pro let se zasunutými vztlakovými klapkami.“
Fotografie z vyšetřovacího spisu k nehodě letadla Tu-154 z 19. února 1973.
Dokládá to citacemi z pracovní verze závěrečné zprávy vyšetřovatelů, které se však v té oficiální nakonec neobjevily. Proč, o tom nechtěl Keller spekulovat.
Vyšetřovatelé do pracovní zprávy mimo jiné napsali: „Při podrobném ohledání trosek byl v pilotní kabině nalezen přepínač pro nastavení polohy stabilizátoru v zajištěné přední poloze, odpovídající poloze stabilizátoru ‚PIKIR’ t.j. těžký na hlavu. Tato poloha je podle schválené provozní dokumentace pro letadlo Tu-154 určena pro horizontální let a nikoliv pro přistání.“
Velitel letu měl nalétáno 12 650 hodin, z toho však jen 236 na tomto typu letadla. Druhý pilot na tom byl podobně – celkem 14 560 nalétaných hodin, při řízení Tu-154 jich strávil 247. Soustředěnost posádky mohla být ovlivněna tím, že tam byli tři lidé navíc. Let totiž sloužil k zácviku nového navigátora, palubního inženýra a radiotelegrafisty.
Záchranné práce kritizovali někteří přeživší, označili je za nedostatečné. Podle dalších výpovědí očitých svědků postrádal zásah hasičů vedení a byl spíš „živelný“.
Postup záchranářů byl prošetřován a závěrečná zpráva konstatuje, že „útvar technické, požární a záchranné služby letiště Praha jako celek splnil požadavky předpisů a nařízení ve všech hlavních úkolech a stanovených taktických zásadách“.
