Stalo se to v předvečer opozičního mítinku „Vesna“ organizovaného právě Němcovem. Pachatelé z místa činu uprchli. Později byla zadržena a vojenským soudem odsouzena pětice Čečenců, sloužících předtím v ozbrojených silách Ruské federace.
Vyšetřující orgány předložily veřejnosti několik verzí vražedného motivu. Mohlo jít o pomstu ruských dobrovolníků bojujících na Donbasu proti Ukrajině, protože Němcov patřil k výrazným kritikům tohoto Putinova dobrodružství. Nebo mělo jít naopak o provokaci proukrajinských sil.
Prokuratura přišla i s domněnkou, že motivem atentátu byly výroky oběti atentátu na adresu pachatelů nedávného útoku na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo. Ty měly urazit muslimy do té míry, že Němcova zavraždili. Ruská opozice ani světová veřejnost tato tvrzení nikdy nepřijaly a nakonec od nich ustoupili i vyšetřovatelé.
Vyšetřování nebylo odloženo ad acta jako řada jiných případů zavražděných novinářů a opozičníků. Po čase byla obviněna pětice bývalých vojáků. Údajný vrah byl nakonec odsouzen na dvacet let, jeho společníci dostali od 11 do 19 let. Podle obvinění měli za svůj čin získat odměnu čtvrt milionu dolarů.
Ten největší problém vyšetřovatelů ale je, že nikdy nepředložili věrohodné vysvětlení motivu atentátu, případně osoby objednatele. Důvod pro vraždu se přitom nabízí sám. Oběť vraždy byla jedním z nejvýznamnějších opozičních činitelů a kritiků Kremlu. Takoví lidé jsou v Rusku často terčem zastrašování a násilí, někdy končícího i smrtí.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul České republiky v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Boris Němcov se na politické výsluní dostal krátce po pokusu o puč proti Michailu Gorbačovovi a Borisu Jelcinovi. Už v roce 1991 se stal gubernátorem Nižněnovgorodské oblasti, později byl jmenován ministrem energetiky a také vicepremiérem federální vlády. Do roku 2003 byl také místopředsedou Státní dumy.
Kremelský režim jej, stejně jako ostatní demokratické politiky, postupně vytlačil od reálné politické moci. Nezabránil mu ale v systematické, podložené a střízlivé kritice ruského vládnoucího režimu, pro kterou měl jako bývalý špičkový politik velmi dobrou kvalifikaci.
V pracích jako „Putin. Výsledky. 10 let“ nebo „Putin. Korupce“ fundovaně poukazoval na to, že prezident Vladimir Putin a jeho tým trestuhodně promarnili dlouhá léta velmi příznivých podmínek, kdy vysoké ceny ropy, plynu a dalších surovin přinášely do státní kasy velké příjmy.
Tyto prostředky měly být využity k uskutečnění nezbytných ekonomických a sociálních reforem a pro zvýšení konkurenceschopnosti Ruska. Pro jeho posun mezi vyspělé země. Vládní kruhy místo toho tyto prostředky promarnily, doslova je rozkradly v obludném korupčním systému. Charakteristickým příběhem těchto časů byly olympijské hry v Soči, které se staly záminkou pro vytunelování obrovských prostředků z veřejných rozpočtů.
Aby režim tyto zločiny zamaskoval, aby posílil svou popularitu, pokusil se oživit nostalgii po dobách Sovětského svazu. V rozporu s mezinárodním právem anektoval ukrajinský Krym a na východě Ukrajiny rozpoutal diverzní válku.
Němcovova kritika tohoto Putinova dobrodružství byla možná poslední kapkou, kterou přetekla trpělivost režimu. Dříve, než mohl publikovat studii mapující účast ruských vojáků v bojích na Donbasu a usvědčující ruskou vládu ze lží, zemřel kulkou nájemného vraha.
Praha změnila adresu ruské ambasády |
Odkaz Borise Němcova pak získal nový rozměr poté, co se jeho jméno stalo značkou celosvětového hnutí prosazujícího přejmenovávání míst, na kterých sídlí ruské ambasády. Nejvýznamnějším z těchto kroků bylo jistě přejmenování části washingtonské Wisconsin Avenue, na níž se nachází komplex ruského velvyslanectví, na Boris Nemtsov Plaza. Stejným směrem se vydalo i vedení Prahy, které rozhodlo o přejmenování náměstí Pod Kaštany na náměstí Borise Němcova.
Uvedené hnutí má mnohem hlubší rozměr, nejde jen o prostou zlomyslnost, jež má dráždit ruská oficiální místa. Jde o symbolické připomenutí toho, že fyzická likvidace ideových odpůrců není pro kremelský režim cestou k jejich umlčení. Kreml může šikanovat, kriminalizovat a dokonce i zabíjet své kritiky. Ale svět a koneckonců i ruská veřejnost si bude pamatovat nejen jejich jména, ale i myšlenky.
