Hraniční závora padla, po mostě přes hraniční řeku Olši vyrazila kolona polské armády. Během deseti dnů obsadila území tehdejších okresů Český Těšín a Fryštát (dnes Karviná), zabrala i Bohumín, Orlovou a postoupila téměř až k řece Ostravici, kterou ostatně zmiňovalo jedno z hesel části polské menšiny na Těšínsku. Ostravica granica, ozývalo se často.
Na první pohled postup polské armády připomínal wehrmacht obsazující ve stejných dnech po Mnichovském diktátu Sudety. Shoda byla časová, příliš se nelišily ani kulisy. Také na Těšínsku vítaly vojska tisíce nadšených lidí. Ale další tisíce lidí čekalo vyhnanství.
Na začátku sporuNěkteré polské hlasy poukazují na smlouvu mezi Zemským Národním výborem pro Slezsko a Radou Narodowou Księstwa Cieszyńskiego z 5. listopadu 1918. Jak uvádějí někteří Poláci, smlouva jasně rozdělila Těšínsko na základě převažující národnosti. Proto podle nich Polsko oprávněně zahrnulo sporný region do polských voleb a odvodů do polské armády. A následný zásah československé armády považují za jednoznačné porušení této smlouvy. Jenže citace z úvodu dokumentu považuje smlouvu jen za dočasnou a velmi pravděpodobně polskou stranu neopravňovala k zásadním územním rozhodnutím... Citace z úvodu smlouvy: Jedině za účelem udržení klidu a pořádku v čase přechodném, aby síly se netříštily na vzájemných sporech v záležitostech povahy místní a malicherné, vymezuje se okruh působnosti.... Zdroj: cieszyn.pl |
„Podobnost německého a polského postupu, který vedl k anexi příhraničních oblastí, nebyla náhodná. Už v roce 1934 Polsko a Německo uzavřelo vzájemnou smlouvu a polská diplomacie se orientovala na koordinaci svých aktivit s diplomacií německou. Odpovídalo to tehdejším velmocenským snahám Polska, které zosobňoval zejména ministr zahraničí Józef Beck,“ přiblížil ředitel Muzea Těšínska Zbyšek Ondřeka.
O hranici rozhodly mocnosti
Česko-polské spory o území však začaly už o dvacet let dříve, kdy na konci 1. světové války vznikaly nové státy a vytyčovaly se hranice. Na západní část někdejšího těšínského knížectví si dělaly nároky Československo i Polsko. Obě strany měly argumenty. Čechoslováci poukazovali na to, že území bylo šest století dědičným územím českých králů, zůstalo součástí Rakouska-Uherska a musejí zachovat celistvost železnice Ostrava - Bohumín - Žilina - Košice na československém území.
Poláci v území jimi nazývaném Zaolzie (Záolší) zase odkazovali na to, že tam lidé polské národnosti mají většinu a ještě před českou državou bylo knížectví ve vlastnictví polských Piastovců.
Spor vygradoval v lednu 1919 sedmidenní válkou a postupem československých vojsk pod vedením generála Josefa Šnejdárka až k polskému Skočovu (podrobněji o válce zde).
Pak už zasáhly mocnosti a problém se dostal na stůl mírové konferenci v Paříži. Ta nakonec hranici vedla po beskydském hřebeni a toku řeky Olše. Politici rozdělili i hlavní město regionu Těšín. Československu připadla západní průmyslovější část s nádražím.
Atmosféra zhoustla ve druhé polovině 30. let
Poláci cítili křivdu. Stěžovali si kromě jiného například na to, že se československá vojska dopouštěla násilností a vražd na bezbranných lidech a vzdávajících se vojácích, například ve Stonavě na Karvinsku.
Následujících více než deset let se však situace uklidnila. Alespoň zdánlivě.
Vzájemné vztahy se opětovně zhoršily ve druhé polovině 30. let. „Polská menšina na Těšínsku se stala vhodným nástrojem nátlaku polské diplomacie na Československo. Přibývalo stížností i požadavků, podobně jako tomu bylo v Sudetech. Polský tisk účelově líčil poměry údajně utlačované polské menšiny na Těšínsku jako nesnesitelné. I když ne všechny kroky československých úřadů vůči menšinám byly šťastné, československé zákony polské menšině zaručovaly nesrovnatelně lepší menšinová práva, než jaká měly tehdy polské menšiny v jiných státech. Svědčí o tom počet polských menšinových škol, rozvoj polského tisku, kultury i spolkové činnosti. Nařčení z útisku polské menšiny byla zcela nepravdivá a účelová,“ přiblížil Ondřeka.
Československo ultimátum přijalo
Na později anektovaném území získaly polské strany 27 tisíc voličských hlasů Ale české měly 55 tisíc hlasů a německé 11 tisíc hlasů. Pokud jde o území anektované Polskem v roce 1938, podle sčítání z roku 1930 tam žilo celkem 216 tisíc lidí. Z toho bylo 120 tisíc Čechů (55,8%), 76 tisíc Poláků (35,3%) a 17 tisíc Němců (7,9%).
Další šanci polští nacionalisté - nebo vlastenci, záleží na úhlu pohledu - vycítili v době, kdy se razantně zvýšil tlak hitlerovského Německa na získání Sudet.
Třicátého září 1938 poslala polská vláda Československu ultimátum žádající zohlednění zájmů polské menšiny na Těšínsku, a to včetně změny hranic. A Československo den po Mnichovském diktátu ultimátum přijalo, vojenská obrana nebyla myslitelná.
Rozdělení Těšínska na české (světlá část) a polské území v roce 1920 i v současnosti.
Těšínsko po polském záboru českého území v říjnu 1938.
Polsko obsadilo jak obce s převahou polského obyvatelstva, například obce na Jablunkovsku, ale také místa, kde byli lidé polské národnosti ve menšině, například v Českém Těšíně, Petřvaldu, Bohumíně, Orlové nebo v Dobraticích či na Morávce. Polská armáda obsadila i ryze slovenské obce na Kysucích a nádraží v Čadci.
„Polsko ovládlo například celý úsek důležité železnice z Bohumína přes Český Těšín až do Čadce i navazující úseky dalších železničních tratí. To odhaluje záměry polské diplomacie, která se ve třicátých letech vůbec netajila cílem dosáhnout vytoužené společné polsko-maďarské hranice. Skutečným cílem záboru zjevně nebylo řešení postavení polské menšiny v Československu, ale především zajištění strategicky mnohem výhodnější jižní polské hranice.“ zmínil ředitel Ondřeka.
Za dva měsíce „zmizely“ všechny české školy
Jak Poláci žehrali na ústrky z české strany, tak po jejich vstupu začala okamžitá a razantní polonizace, která postihla i německou a židovskou menšinu na Těšínsku. Jedinou úřední řečí se stala polština, nepolští vedoucí pracovníci museli opustit místa.
Do polských rukou přešlo sedmnáct dolů, pět koksoven a celá řada dalších průmyslových podniků. Posledním z nich byla třinecká huť, která se stala nejmodernějším a nejvýznamnějším hutním podnikem v celém Polsku.
Drtivě dopadla nová vláda i na školství.
„Zatímco 1. září 1938 existovalo například v okrese Český Těšín 138 škol s 15 855 žáky, z toho 72 škol českých s 8 860 žáky, 59 polských s 5 632 žáky a 7 německých s 1 363 žáky, 1. listopadu 1938 už nezbyla jediná česká škola. Čeští i němečtí učitelé museli v drtivé většině anektované území opustit i s rodinami, na jejich místa byli dosazeni Poláci. Jen na území těšínského okresu se jednalo o 1 009 nových polských učitelů,“ přiblížil ředitel Muzea Těšínska.
Po válce měl hlavní slovo Stalin
Polská nadvláda nad západní částí Těšínska skončila jedenáct měsíců po vstupu vojsk, když nacistické Německo napadlo Polsko, čímž začala 2. světová válka. A Hitler přičlenil Těšínsko k Říši. Poláci vytvořili v regionu silný protinacistický odboj, který nacisté krutě potírali.
Národnostní problém opětovně vyvstal po válce, kdy se Polsko domnívalo, že mu Těšínsko zůstane a odkazovalo na dohodu z přelomu září a října 1938. S tím československá vláda nesouhlasila. Dohodu označila za vynucenou a dožadovala se obnovení předmnichovských hranic.
Opět hrozila československo-polská válka. Nakonec direktivně rozhodl Stalin, který si nepřál ve svém zájmovém území problémy. A rozhodl o návratu hranic před říjen 1938, když však ještě předtím Československo přišlo o Podkarpatskou Rus.
Vše právně uzavřela smlouva z roku 1947 a obě strany stvrdily neměnnost hranic o jedenáct let později.
Novodobé incidenty: zamazané cedule a počmáraný památníček
V srpnu 1968 při okupaci Československa pěti socialistickými armádami polské tanky zamířily do východních Čech, Těšínsko obsadili Rusové. Nebylo žádoucí, aby polsky hovořící vojáci oživili vzpomínky na rok 1938.
V posledních letech se objevilo jen pár incidentů. V roce 2010 někdo zamazával polské části dvojjazyčných nápisů na cedulích ulic a dalších míst, nově vytvořený památníček na generála Šnejdárka na Jablunkovsku pak někdo počmáral.
„ Pro dnešní polskou i českou diplomacii jsou státní hranice na Těšínsku uzavřenou kapitolou a mezi oběma zeměmi panují opravdu dobré vzájemné vztahy, které těšínská historie již dávno nezatěžuje. Přispělo k tomu i nedávné prohlášení polského prezidenta Lecha Kaczyńského, který podíl Polska na teritoriálním okleštění ČSR označil veřejně nejen za chybu, ale za hřích, k němuž se dnes Polsko dokáže přiznat. Ani mezi českými a polskými historiky v zásadě nepanují neshody co do popisu tehdejších událostí. Rozdíly se pochopitelně objevují v interpretaci,“ zmiňuje Ondřeka.
Upozornil, že jinak je tomu ale u laiků a zvláště u některých polských publicistů, kteří se i po letech polskou okupaci Těšínska a severního Slovenska snaží obhajovat. „Co někdy o Těšínsku píše polská publicistika, naštěstí Češi, ani Slováci, většinou nečtou.“ zakončil ředitel Muzea Těšínska.
