RECENZE: Co je pro děti nejlepší? Barnevernet má jasno a román o něm také

Norský úřad pro ochranu dětí se stal inspirací pro debutový román Hany Roguljič Norské děti.

Nebýt případu rodiny Michalákových, málokdo by v Česku věděl, co je to Barnevernet. Instituce, nad jejímiž kroky zůstává rozum stát, je ze své podstaty skvělým knižním námětem. Na horor, thriller, existenciální román, detektivku, možná i absurdní drama.

Vždyť už jen existence úřadu, který má právo na základě dost laxně sepsaných pravidel a jednoho podezření odebrat děti z péče rodičů, je sama o sobě dost surreálná, přesto reálná. Tak reálná, že mnozí už se svými ratolestmi nechtějí do Norska vyrazit ani na dovolenou.

Hana Roguljič se však ve své prvotině rozhodla přistoupit k látce jinak. Místo aby ve jménu senzacechtivosti čtenáře od začátku zpracovávala na stranu matky, hlavní hrdinky Jany, vysvětlí nejprve, v čem spočívá jádro celého problému.

Norové nejsou Češi. Nejsou to ani Francouzi, Poláci či Britové (kteří mimochodem v zahraničí odebrali českým párům mnohem více dětí). Norové se svou náturou liší od zbytku Evropy, té střední či východní obzvlášť. Úřady jsou zde nezpochybnitelnou autoritou, odstup a zdrženlivost řídí lidskou komunikaci, vyčnívat znamená trčet a domnělému zájmu dítěte se podřizuje vše.

Obálka knihy Norské děti

Když pak prášek na severskou střízlivost hodí autorka do nádoby naplněné směsí slovanské přímočarosti a srdečnosti, vznikne výbušná reakce. A přesně o tom kniha vypráví. Hrdinka se sice snaží, aby získala zpět své dvě dcery Sylvu a Nikolu, střet jiného smýšlení a kultur jí to však vždy překazí. Sama to ví, kamarád Ivan i bývalý partner Theis ji na to upozorňují, nic nepomáhá. Asi obdobně jako v případu Michalákových, Bornariovových i jiných.

První dvě třetiny románu se tak pohybují na hranici solidního rodinného dramatu a etnografické sondy. Autorka vypráví svižně a zábavně. Stylistiku by jí mohl závidět kdejaký zavedený český autor, spolu se schopností vystihnout v pár slovech náladu a atmosféru místa. Jen černobílost protistrany zamrzí.

Když už se autorka rozhodla dát relativně velký prostor i proklínaným úřednicím Barnevernetu nebo pěstounům, mohla je vykreslit trochu více jako lidské bytosti s vlastními pocity. Ne pouze jako stroje bezbřeze oddané systému. Náznaky obdobné snahy sice z románu trochu cítit jsou, ale jako by už autorka neměla sílu nebo čas mezi vyznačené kontury hrdinů vměstnat i barvu.

Norské děti

75 %

Hana Roguljič

Větrné mlýny, 2018, 318 stran

Trochu rozpačitě pak působí závěr románu, ve kterém Roguljič svou hrdinku vrhá, nutno podotknout, že vypravěčsky znovu zdařile, do téměř bondovského světa. Chtěla se nakonec místo přemýšlivého a silně biografického románu přiblížit co nejfiktivnější akci, či naopak nejakčnější fikci? Jednoduše se eskalovalo tak dlouho, až to ztratilo význam.

Nicméně nastolené otázky nesmete ani zbytečná dálniční honička. Na ni se brzy zapomene, zato dilema, co je pro děti nejlepší, zůstává. Jedno je však jasné. Plácnutí přes zadek nebo zvýšený hlas neznamená, že se za deset let bude dítě válet pod mostem s jehlou v žíle.