Fakt, že Trump Severokorejce v projevu zmínil, mnozí kritizují, protože v ostatních ohledech americký prezident osudy uprchlíků ve své rétorice právě neakcentuje. Příběh pětatřicetiletého muže je však silný i na severokorejské poměry.
Začal roku 1996 ve městě Hoeryong na severu jeho rodné země. Ta se právě zmítala v hladomoru, který podle odhadů zabil více než dva miliony lidí. Seong-hoova rodina přežívala na koříncích a stéblech kukuřice. Všichni byli tak slabí, že celé dny jen leželi na podlaze a občas zažívali halucinace, popsal uprchlík podle deníku The New York Times v jednom ze starších rozhovorů.
Trump při bilancování vyzval ke spolupráci a varoval před jadernou hrozbou |
Babička mu o rok dříve zemřela hladem, učitelé nebyli schopní učit a žáků do školy stejně chodilo jen pár. Tehdy třináctiletý Ji se rozhodl, že zkusí ukrást uhlí z projíždějících nákladních vlaků a vyměnit ho za jídlo.
„Muselo nás tam být tak sto. Když vlak v noci vyjel ze stanice, vyšli jsme ze svého úkrytu a plazili se k vagonům jako zombie. Pokud bychom ten vlak propásli, naše rodiny by několik následujících dní neměly co jíst,“ popisuje s tím, že uhlí mohli krást jen mezi jednou a pátou ranní, kdy byly vlaky nestřežené.
V březnu 1996 Ji jako obvykle plnil uhlím pytle, které pak měl předat své sestře. Hlady a vyčerpáním však omdlel a spadl mezi dva vagony. Když přišel k sobě, zjistil, že mu vlak usekl levou nohu a ruku. Jeho sestra vedle něj volala o pomoc, ostatní však utíkali pryč se svou kořistí. Nakonec ho převezli do místní nemocnice, kde jej dvakrát operovali. Bez anestezie nebo krevní transfuze.
„Cítil jsem, jak se mi třese páteř, když mi lékař odřezával kosti. Slyšel jsem, jak krev kape do mísy pode mnou. Doktor na mě nepřestával mluvit, abych neomdlel,“ líčí muž. Když se jakžtakž zotavil, začal s berlemi chodit k obchodům a na nádraží, kde žebral nebo kradl jídlo. Ani tehdy si však nemyslel, že by měl svou rodnou zemi opustit.
Péče o postižené ho překvapila, KLDR je před ostatními skrývá
Napadlo ho to až v roce 2000, kdy se dostal nelegálně do Číny. V několika tamních kostelech mu dali najíst a on viděl, že „i zvířata jsou v Číně krmena lépe než lidé v mé zemi“. O měsíc později se vrátil domů s jídlem pro svou rodinu. Tajná policie jej však chytila a podle Seong-hoova vyprávění jej tři týdny bila. Nezbývá, než mu věřit, jeho slova se totiž nedají nezávisle ověřit.
„Nebyly to rány, které mi opravdu ublížily,“ pokračuje zběh. „Jeden z policistů mi řekl: ‚Ty kriple, žebrat v Číně před zahraničními kamerami! Jsi ostuda pro našeho lídra a celou zemi.‘ Tehdy jsem si uvědomil, že v Severní Koreji nemám žádnou budoucnost.“
A když si díky čínskému signálu po telefonu povídal se svým někdejším sousedem, kterému se podařilo utéct do Jižní Koreje, zjistil, že ne všude panují takové poměry. „Tady handicapované nebijí,“ řekl mu kamarád.
O šest let později se mu podařilo utéct a naposledy se vydal do Číny. „Myslím, že jsem se dostal do bodu, kdy jsem věděl, že už tak nemůžu žít ani jediný den. A i když to znamenalo, že můžu zemřít při přecházení hranice, stálo to za to, protože jsem chtěl alespoň jeden den žít jako skutečná lidská bytost,“ popsal ve středu uprchlík pro ABC News.
Urazil tisíce kilometrů, při překonávání řeky Tuman se však málem utopil. Zachránil ho mladší bratr, který utekl s ním. V Číně se rozdělili - Ji o berlích totiž nechtěl být pro bratra přítěž.
„Říkali jsme si, že alespoň jeden z nás to musí zvládnout a dostat se do Jižní Koreje, abychom získali peníze a dostali ven i rodiče a sestru.“
Ji se tak bez mapy přes Laos dostal se třemi dalšími uprchlíky až do Thajska, kde mu pomohli jihokorejští diplomaté. Překvapení, že vidí prvního severokorejského zběha o berlích, jej poslali do Soulu, kde mu zajistili odpovídající protézy.
„Bylo to celé matoucí, protože jsem netušil, že by společnost měla chránit své postižené,“ vzpomíná Ji. Popisuje, že doma například nikdy neviděl někoho s Downovým syndromem. Severokorejské úřady je totiž před zraky ostatních umně ukrývají. „Severní Korea je společnost, ve které se každý sám za sebe snaží najíst a přežít. Lidé se příliš nezajímají o to, jestli jste postižení,“ řekl také dříve pro britský The Guardian.
V Jižní Koreji se šťastný Ji setkal nejen s bratrem, ale i s matkou a sestrou. Otci se však útěk nepodařil a později zemřel v severokorejském vězení. Ji, který pak vystudoval práva a založil organizaci Now Action and Unity for Human Rights pro ostatní utečence z KLDR, mladé Jihokorejce i Američany s korejským původem, na otce myslí dodnes.
Dřevěné berle, které v americkém Kongresu v emotivním gestu zvedl nad hlavu, mu totiž vyrobil on. „Jsou pro mě symbolem, že můžete dosáhnout čehokoliv, pokud se nevzdáte,“ říká Ji Seong-ho. Bez ohledu na politickou příslušnost Severokorejci kongresmani tleskali vestoje.
