„Každý den spálí nejméně tři náklaďáky odpadků: nylon, plast, domácí odpad, všechno. Má čtyřletá dcera má alergickou reakci po celém těle. Přestěhovat se však nemůžeme, nemáme peníze ani podporu vlády,“ cituje server al-Monitor pětatřicetiletého zahradníka Mousu, který bydlí na dohled skládce v Chehabiyehu na jihu Libanonu.
Podobných skládek je v celé zemi na 150 a podle údajů Světové zdravotnické organizace z roku 2012 znečištění ovzduší ročně v Libanonu zabije přes 1 400 lidí. Samotný Bejrút více než třikrát překračuje bezpečnou hranici.
Pálení odpadu je v Libanonu nelegální, tamní vláda ani policie to však neumí zastavit. Právě na neschopnost libanonských politiků zajistit pořádek upozorňuje ve čtvrtek spuštěná kampaň HRW, které v prosinci předcházela zpráva nazvaná Jako kdybyste dýchali svou vlastní smrt.
Kampaň zahrnuje billboardy i příspěvky na sociálních sítích s mottem, které upozorňuje na zdravotní rizika dýchání zplodin z hořících odpadků. Mimo jiné na chronická plicní onemocnění, kašel či astma. O tom se však lidé od vlády nedozví, nedostali ani instrukce, jak se před všudypřítomným černým kouřem bránit.
„Když ty odpadky pálí, nemůžu dýchat, nemůžu se nadechnout,“ říká sousedka jedné ze skládek, kterou HRW vyzpovídala. Žena pak ukazuje množství léků, které kvůli znečištěnému vzduchu musí brát. Aby vůbec mohla dýchat, dostala inhalátor. Stejné léky užívá i její malá dcera. „Ty odpadky nám působí fyzické, ale i psychické trauma,“ dodává.
HRW na nebezpečí hořících skládek v Libanonu upozorňuje i na Twitteru:
Human Rights Watch has launched a billboard and online campaign to end the waste management crisis in Lebanon. This and more in today's Daily Brief: https://t.co/rAN15eeGfa https://t.co/vKsNOQ3zge
Kdo za pálením odpadu stojí, není úplně jasné. Podle obyvatel vedení měst, podle radnic zase neznámí pachatelé. Největší hromady přitom shoří nepozorovaně. „Dělají to v noci jako kriminálníci. Probudíte se a nevíte, co máte dělat. Není kam s tím jít,“ popisuje obyvatelka bejrútského předměstí Amal Ephremová s tím, že ji v nejhorších dnech „bolely plíce a srdeční tep se během nocí zrychloval“.
Podle agentury Reuters nejvýraznější krize v zemi začala před třemi lety, kdy se zavřela hlavní skládka nedaleko hlavního města, ale radnice už nenabídla odpovídající alternativu. Dvě dočasné skládky se navíc začaly plnit mnohem rychleji, než vláda očekávala.
Brzy tak na libanonských ulicích i veřejných pozemcích vyrostly hromady plastových lahví, pneumatik, papíru a dalšího odpadu. Libanonci proti tomu tehdy vyšli protestovat a vládním politikům vzkázali jediné: „Smrdíte!“
Venkovské části země však už takto trpí desítky let a mnozí žijí od hořícího odpadu jen pár metrů. Jakmile jedna hromada odpadků shoří, popeláři přivezou novou. „Ublížit jen jednomu člověku není správné a tady se ubližuje celé zemi. Trvá to už patnáct let, to je jedna generace,“ říká muž z města Majadel, ve kterém lidé proti mnohaleté praxi sepsali petici, podle muže však názor občanů nikoho nezajímá.
„Libanonská vláda dlouho měla pusté výmluvy, proč se neřídí svými závazky. Ale stát už dnes má bohatství, know-how i mezinárodní podporu k tomu, aby v zajištění vzdělání i zdravotnických a dalších základních služeb pokročila,“ píše také HRW na svých stránkách.
Libanonský parlament pak vyzvala, aby schválil zákon z roku 2012, který plánoval vznik centrálního úřadu pro nakládání s odpadem. „Hořící odpad není jen otázka zdraví nebo ochrany přírody. Stejně jako mučení, svoboda slova nebo ženská práva je to také otázka lidských práv. Což pro Libanon znamená závazky v rámci mezinárodního práva,“ dodává organizace.
Reportáž HRW z oblastí s hořícími skládkami:
