„Sousedi nám říkali, že jsme se zbláznili, když chceme tady v Horní Kalné udělat uměleckou slévárnu. My jsme tomu ale věřili a doufali, že se prosadíme,“ říká Pavel Horák v rozhovoru pro iDNES.cz.
Bronzové sochy odlité prastarou metodou ztraceného vosku v podkrkonošské vesnici jsou rozesety po celé zeměkouli. Od Indonésie přes Austrálii, Nový Zéland a Arménii až po Mexiko, Argentinu nebo Spojené státy americké. Začátky přitom nebyly vůbec jednoduché. Podnik vznikl v době, kdy ostatní umělecké slévárny krachovaly.
Jste vyučený instalatér. Jak jste se dostal k odlévání soch?
Už v roce 1989 jsem jel do Německa dělat topení do umělecké slévárny, abych si přivydělal, a tam jsem to poprvé viděl. Zalíbilo se mi to, netušil jsem, že něco tak krásného vůbec existuje. S bratrem a švagrem jsme do Německa začali jezdit všichni a rozhodli se založit slévárnu v Horní Kalné.
Jak budova, kde je dnes slévárna, vypadala, když jste ji po sametové revoluci koupili?
Původně to byl statek, všechno bylo v dezolátním stavu. Vepředu byla roubenka, kterou jsme museli strhnout. Statek jsme opravovali místnost po místnosti, a přitom už odlévali první sochy. Postupně jsme provoz rozšiřovali. Jak byla práce, přibírali jsme lidi.
Pamatujete si, jaká byla vaše první zakázka.
To už si nevzpomínám. Ze začátku jsme odlévali pro Němce. Pak jsme zjistili, že je zájem i mezi českými sochaři a designéry. Tenkrát to pro ně bylo dost nedostupné. Umělecké slévárny tehdy sice existovaly, ale byly hodně drahé. Zlevnili jsme tak, aby to bylo dostupné pro každého.
Slévárenství už v té době skomíralo. Nebyla to riskantní mise?
Byla to těžká doba. Všichni jsme měli rodiny a malé děti. Sousedi nám říkali, že jsme se zbláznili, když chceme tady v Horní Kalné udělat uměleckou slévárnu. Ve Vrchlabí v té době už slévárna krachovala, vyhlídky nebyly dobré. My jsme tomu ale věřili, makali jsme 16 hodin denně a doufali, že se prosadíme. Všechny vydělané peníze jsme investovali zpátky do provozu, nechtěli jsme si brát žádný úvěr. Když se kamarádům podnikatelům v té době už dařilo, říkali jsme si, že něco děláme špatně. Pořád jsme ale věřili, že se to zlomí. Rozjíždělo se to hodně pomalu.
Byl pro vás problém sehnat zaměstnance?
Když jsme začínali, švagr dělal vosky a negativy, bratr svařoval, já jsem cizeloval a patinoval. Jakmile jsme to už přestávali stíhat, museli jsme si za sebe najít náhradu. Byl to docela velký problém, lidi v oboru nebyli. Všechny zaměstnance jsme si museli zaškolit, většinou to jsou truhláři. Dnes u nás pracuje jediná pracovnice, která je vyučena v oboru umělecký slévač.
Firma rokuRodinný podnik má 15 zaměstnanců, letos se stal firmou roku Královéhradeckého kraje. Zdejším slévačům „prošla“ rukama celá řada slavných osobností. Z bronzu odlili české prezidenty, císaře, skladatele, spisovatele i papeže Jana Pavla II. Několikrát dělali sochu T. G. Masaryka. Rekordmanem však je bangladéšský myslitel Chinmoy. Po celém světě má 35 soch a všechny mají v rodokmenu Horní Kalnou. Za nejvýznamnější zakázku však v Horní Kalné považují bustu Václava Havla pro Kongres ve Washingtonu.  |
Čím si vysvětlujete, že se vám povedlo uspět na periferii republiky?
Kdybychom začínali v Praze, určitě by to bylo jednodušší. Měli jsme velký hendikep. Výtvarníci se však o nás začali dozvídat a říkat si to mezi sebou. V našem podnikání je dobrá pověst zásadní. Kvalitou a cenou jsme dokázali konkurovat. Zákazníka neoslovíte billboardy nebo reklamou jako v jiném druhu podnikání. Tady to nefunguje. Všechno je to založené na osobním kontaktu. Umělci jsou často bohémové, mnohdy nemají mobil, auto, nepoužívají internet. Kolikrát to s nimi není jednoduché.
Jak se do vašeho podnikání promítla krize v roce 2008?
Najednou jsme neměli skoro žádné české zakázky. Hodně jsme dělali pro města, busty a pamětní desky. S tím byl konec. Na druhou stranu nám to trochu pomohlo, protože jsme se víc chytili v zahraničí. Dnes máme z ciziny zhruba polovinu zakázek.
Zabýváte se metodou odlévání do ztraceného vosku. Můžete ji jednoduše vysvětlit?
Je to tisíce let stará metoda, kterou používali už staří Egypťané. Za staletí se téměř nezměnila, jiné jsou jen moderní materiály. Výhodou je, že uděláte do bronzu naprosto věrný otisk originálu, který může být ze sádry, hlíny, dřeva či z dalších materiálů. Povrch sochy je naprosto identický. Nejprve musíme udělat negativní otisk sochy do tekutého silikonu, který se po zatvrdnutí zafixuje do sádry. Originál se vyloupne a my dál pracujeme s negativní formou. Každou sochu nejprve musíme udělat z vosku v poměru 1:1. Do negativu se nalije vosk, který na stěně vytvoří povlak. Několikrát se to opakuje, až na stěně vznikne dostatečná vrstva vosku. Po vyretušování se tam nalepí nalévací kanály, kterými dovnitř dostaneme roztavený bronz. Voskovou sochu nakonec zaformujeme do sádry s antukou, dáme do pece a po vysušení formy nalijeme dovnitř bronz. Vosk před tím vytekl, proto se tomu říká metoda ztraceného vosku.
Jak dlouho trvá vyrobení dvoumetrové sochy?
Termín máme tři měsíce. Nikdy ale nepracujeme pouze na jedné věci, to bychom se těžko uživili. V současnosti máme 15 zaměstnanců, je to v podstatě malá manufaktura. Pracujeme vždycky na několika odlitcích zároveň.
Mluví vám umělci do výroby?
Jak kdo. Ten, kdo nás nezná, si to jezdí pravidelně kontrolovat. Když pro stejného autora děláme už několikátou zakázku, už nám věří. Třeba anglický sochař Mark Coreth zpočátku létal do Vrchlabí a kontroloval proces výroby každou chvíli. Teď už nám jenom zavolá, ať mu pošleme fotky.
Sochy vyrobené v Horní Kalné jsou dnes po celém světě. Z které máte největší radost?
Nejvýznamnější byla busta Václava Havla, kterou jsme dělali v roce 2014 pro Kongres v americkém Washingtonu (více v článku Pozlacená busta Václava Havla míří z Trutnovska do Washingtonu). To pro nás byla opravdu pocta. Ještě předtím jsme odlévali bustu Václava Havla do budovy Rady Evropy ve Štrasburku. V letošním roce jsme měli také významnou zakázku – medaili s průměrem dva metry, která je součástí pomníku veteránů z Afghánistánu v Londýně. Odhalovala ho britská královna. Výroba byla velice náročná, obvod medaile musel být naprosto přesný.
Jaká byla zatím vaše největší výzva?
Děláme i hodně velké projekty. Náročný byl například sedm metrů vysoký památník druhého odboje od Vladimíra Preclíka na pražském Klárově. Velkou výzvou byla socha draka s rozpětím křídel sedm metrů, který hlídá vinice v Bordeaux. Vyřešili jsme to tak, že jsme vyrobili odnímatelná křídla a napasovali je na vnitřní ocelovou konstrukci. Zatím se nám nestalo, že bychom si s něčím nedokázali poradit. Leckdy ale musíme improvizovat, stále se učíme nové věci. Žádná socha není stejná.
Po světě je přes 30 soch bangladéšského duchovního učitele Chinmoye. Všechny byly odlity v Horní Kalné. Jak se vám to povedlo?
Oslovil nás britský sochař Kaivalya Torpy, který sochy Chinmoye staví po celém světě. V každé zemi má jeho učení následovníky. První sochu jsme posílali do Norska, od té doby jsme jich udělali kolem pětatřiceti. Všechny jsou v životní velikosti, ale v několika různých variantách. Postava má sepjaté ruce, drží pochodeň nebo sedí. Kromě Norska jsou v Indii, Mexiku, Chile, na Novém Zélandu, Bali a jedna je i v Praze na Kampě.
