Vítěz rakouských voleb Sebastian Kurz se chystá stát prvním lidoveckým kancléřem od dob Wolfganga Schüssela. V jeho stopách také kráčí při sestavování vládní koalice. Schüssel se spojil s legendárním Jörgem Haiderem, což vyvolalo řadu negativních reakcí, ačkoli vláda byla nakonec úspěšná. Pro Svobodné to však takový úspěch nebyl: strana zásadně ztratila a až teď, po deseti letech, dosáhla tehdejší úrovně voličské podpory. Mezitím se i rozpadla na dva subjekty, z nichž ten Haiderův – strana BZÖ – skončil v zapomnění.
Nynější šéf Svobodných Heinz-Christian Strache je Haiderovým žákem i rivalem – lídrem partaje se stal právě poté, co Haider se svou suitou odešel do nové BZÖ a vzal s sebou i většinu poslanců a všechny ministry. Svobodní se ocitli na pokraji vyhynutí, ale Strache dokázal stranu dát do latě a postupně ji vrátit na výsluní. Nyní opět klepe na dveře moci.
Ta má – právě díky Haiderovu traumatu – pro typicky protestní stranu i punc značného rizika. Schüssel tehdy Svobodné v kabinetu k ničemu nepustil a po dvou letech je v předčasných volbách vyluxoval. Partaji nepomohlo ani to, že za charizmatickým lídrem chyběly osobnosti, jež by mohly bez potíží a skandálů vykonávat vládní úřad.
Toho všeho si je Strache dobře vědom. Proto usiluje o klíčové resorty – zahraničí a vnitra, přičemž do čela druhého zmíněného si, nádavkem k funkci vicekancléře (v Rakousku má na rozdíl od nás premiér tradičně jen jednoho zástupce), hodlá sám sednout. Jörg Haider si tehdy – i v rámci tlumení vášní, ale také pro vlastní prospěch – vládní funkci odepřel a krátce nato odešel i z čela strany. Druhou těžkou váhou Svobodných v kabinetu má být ministr zahraničí Norbert Hofer, dosud místopředseda parlamentu, který je pokládán za klíčového ideologa strany a v loňském roce se stal mezinárodně známým díky prezidentské kandidatuře.
Superkancléř Kurz
Právě tady může vzniknout problém: Hoferův soupeř a nynější prezident Alexander van der Bellen se k oběma jménům, potažmo vůbec k faktu, že by silová ministerstva měli obsadit zástupci Svobodných, staví odmítavě.
Je otázka, nakolik si bude klást podmínky a nakolik bude neústupný, případně jak se tváří v tvář situaci postaví kancléř Kurz. Také v Rakousku má totiž hlava státu řadu možností, jak jmenování vlády nebo jejích jednotlivých členů komplikovat nebo přímo blokovat.
Zde lze opět vzpomenout na vznik Schüsselovy vlády – tehdejší prezident Thomas Klestil (a to byl Schüsselův stranický kolega!) byl odpůrcem celé koalice, ale vládu se skřípěním zubů jmenoval. Odmítl však hned dva původně navržené ministry Svobodných – Thomas Prinzhorn se tak nestal ministrem financí a Hilmar Kabas nebyl jmenován ministrem obrany. Za oba nastoupili méně kontroverzní náhradníci. Tento spor tehdy proběhl veřejně, patrně mnohem více toho zaznělo za zavřenými dveřmi. Dá se předpokládat, že už neúčast Haidera osobně byla tehdy také předmětem jednání nebo i prezidentovou podmínkou.
Sebastian Kurz má v případě Hofera coby svého nástupce jako šéfa diplomacie ještě jeden problém – stoupenec vystoupení z EU, takzvaného öxitu, Norbert Hofer bude v takové roli v proevropské vládě působit jako pěst na oko. Kurz se netají tím, že chce Unii reformovat, ale přitom zachovat. Sní o tom, že až bude jeho vláda v příštím roce předsedat Evropské radě, uspořádá jakýsi novodobý Vídeňský kongres, který zahájí novou éru celé Evropy.
Pojistkou má být, že problematika Evropy se z ministerstva zahraničí přesune přímo na kancléřství – Norbert Hofer tak bude šéfem poněkud oktrojované diplomacie a Kurz „superkancléřem“.
Od vlády v této podobě můžeme očekávat sbližování se zeměmi V4 a ostřejší, ovšem nikoli extrémní rétoriku vůči Evropské unii. Vztahy s Českem může zkalit téma Benešových dekretů, které Svobodní rádi otevírají, ale jinak se dá očekávat, že pozice v rámci unijní politiky bude spíše bližší než naopak.
Sankce už asi nebudou
Rakouští Svobodní byli za svou šedesátiletou historii mnohokrát démonizováni, nicméně na vládě se podíleli už několikrát, a to i se sociálními demokraty. Kromě několika drobnějších personálních excesů nebo výstředních kousků spojených zejména s bývalým šéfem Haiderem se nedá říct, že by to Rakousko zavleklo do nějaké krize, natož katastrofy. Ostatně účast Svobodných ve vládě už i v Evropě berou jako fakt, nerýsuje se tedy ani opakování diplomatických sankcí nebo protestů z roku 2000.
To, zda Svobodní dokážou vládní účast zúročit, nebo opět podlehnou efektu, který protestní strany často postihne, když opustí opozici, a znovu posléze prohrají s lidovci, je ještě předčasné předpovídat. Ovšem Strache asi moc dobře ví, proč do vlády chce osobně: stejně jako Haider sice vždycky tvrdil, že do vlády vstoupí jedině jako kancléř, ale Haider se toho nedožil – a je možné, že před Strachem se otevírá nejen první, ale taky poslední životní šance vůbec k nějaké reálné politické funkci přijít.
