Historicky nejvyšší účast!
Zprávy o tom, že se očekává nízká účast, voliče k akci nevybudí. Potvrzuje to například docent Todd Rogers, který se na analýzu volebních účastí ve světě soustředí od roku 2006. „Je to takový často tradovaný omyl: mysleli bychom si, že když je u voleb předpokládána nízká volební účast, bude náš hlas mít větší váhu. A proto spíš půjdeme volit. Ale tak to není,“ říká rozhodně.
Zprávy předpovídající nízkou volební účast berou energii všem zúčastněným. Když se nikdo k volbám nechystá, neláká to ani nás a vidíme v tom ztrátu času. „Funguje to přesně opačně,“ dodává Rogers. „Když ohlásíte vysokou volební účast, sejde se mnohem více voličů. Je to dáno tím, že člověk, ať už chce, nebo ne, je svým založením společenský tvor. A chování ostatních ovlivňuje značnou měrou i naše počínání.“
Pokud uslyšíme, že volit půjdou všichni, přidáme se též. Rogers ještě doplňuje, že politickým stranám, kterým vyhovuje jejich stávající pozice, se proto vyplácí hovořit o předpokládané nízké volební účasti. A ty, které chtějí vyvolat změnu, lákají na vysoké zastoupení voličů u uren.
Nevoláme si naposledy…
Ve Spojených státech amerických byly po dlouhá léta velmi populárním modelem zvyšování volební účasti telefonní hovory. O přítomnost voličů usilovali jak telefonisté ze štábů politických stran, tak i předsedové volebních komisí v okrscích se slabou účastí. Praxe však měla jednu podstatnou nevýhodu: nefungovala.
Kromě toho, že se jednalo o poměrně nákladný model propagace, případné voliče telefonní obtěžování spíš odrazovalo. Jak v roce 2008 spočítala americká APSA (American Political Science Association), k „ulovení“ jednoho vhozeného hlasu s pomocí telefonu bylo zapotřebí vynaložit přibližně 35 dolarů.
To už si lépe vedlo obcházení potenciálních voličů „dům od domu“, kde náklady vycházely na 20 dolarů na získaný hlas. „Telefonními hovory selhávají,“ říká Roggers. „Teoreticky onen postup zasáhne jen ty, co žijí sami. Ti totiž méně plánují příští dny než rodiny.“ Do telefonu, pokud ho rovnou nezavěsíme, jsme schopni slíbit ledacos. Třeba i to, že se cestou na rodinný výlet u voleb opravdu zastavíme.
Klíčovou změnu v efektivitě však může přinést jediná věta. Která? „Po volbách se vám možná ozveme, abychom s vámi probrali vaše dojmy.“ Lidé v obavě toho, že se dodatečně provalí jejich neúčast, pak mají tendenci jít volit opravdu.
Sousedi se dozví, že nevolíte
O chlup drsnější přístup založený na sociálním nátlaku si dovolili výzkumníci z Yaleské univerzity během primárek v roce 2006 ve státě Michigan. Do 80 tisíc vybraných domácností (rozdělených do čtyř skupin po 20 tisících) rozeslali čtyři různé druhy dopisů. První list potenciální voliče jen vágně informoval o tom, že „volit je občanskou povinností“. Druhý byl podobný, jen upozorňoval „že výsledky voleb v daném regionu budou předmětem dalšího vědeckého bádání a analýz“.
Třetí dopis zahrnoval shrnutí předchozí účasti voličů u minulých voleb v regionu. A čtvrtý pak konkrétně uváděl, kolik obyvatel v sousedství, ať už v místní čtvrti nebo obytném bloku, k posledním volbám přišlo.
Tento přístup je legální, neuvádí jména voličů nebo jejich politické preference, nepropaguje žádnou stranu. Vědci pracovali jen s běžně dohledatelným statistickým výstupem dat o volební účasti. Na potenciální voliče měl ale zvláště třetí a čtvrtý dopis zdrcující dopad. Jejich sousedé už volili a chodí k volbám pravidelně, a oni zatím sedí doma? Co víc, sousedé se mohou dozvědět, že my k volbám nechodíme?
Obava ze sociálního vyloučení udělala své. Pozorovatelný nárůst volební účasti tehdy dosáhl místy až 8,1 procenta. Což byl v regionu, kde k volbám chodilo v průměru jen 29 procent voličů, opravdu výrazný skok vzhůru.
Být voličem je lepší než muset jít volit
Jste voličem, nebo volíte? Zdánlivá maličkost, tedy záměna podstatného jména za sloveso, dělá divy. Už v roce 2011 publikoval docent behaviorálních věd Christopher J. Bryan z Chicagské univerzity studii, ve které dokládá, že pro volební účast je podstatné, jak se k ní lidé osobně staví. Pokud jí vnímají jako povinnost, tedy to vidí tak, že „musí jít volit“, je jejich ochota hodit hlas do urny nižší. Minimálně tedy v případě srovnání s privilegiem „být někým, být voličem“.
K účasti mnohem víc motivuje „být voličem“ než prosté „jít volit“. Tuto zajímavou myšlenku otestoval během třiadvaceti místních voleb do zastupitelstev měst, tří senátních kampaní a osmi guvernérských voleb. A výsledek? Tam, kde se na občany obraceli výslovně jako na voliče, byla účast až o 13,7 procenta vyšší.
„Lidé se neustále snaží pracovat s tím, jak uchopit vlastní identitu, své sebepojetí, “ říká Bryan. „A přirozeně si snažíme dodávat si hodnotu přiřazením nějaké funkce nebo zařazení. Možnost být voličem nám dělá dobře. Je to o poznání lepší než muset jít volit. To je jen úkol, zatímco to první je vznešená funkce. I když je obojí totéž.“
Podstatné jméno přidává každému jedinci reprezentativní atribut. Nevěříte? Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Potkáváte více lidí, kteří prostě jen nejedí maso a preferují zeleninu, nebo spíš více vegetariánů?
Všichni už volili, čeká se jen na vás
V České republice žilo v roce 2015 celkem 298 725 nositelů mužského jména Jiří. Předpokládejme, že jste jedním z nich. Půjdete volit, když budete vědět, že 200 tisíc vašich jmenovců svůj hlas již odevzdalo?
Pravda je taková, že vaše odhodlání bude velmi pravděpodobně ovlivněno věkem. Na potenciální mladé voliče mezi 18 až 23 lety však ona výzva funguje spolehlivě. Chtějí se totiž začlenit do skupiny a nechtějí stát stranou toho, co dělají všichni jejich vrstevníci. Skutečně ve velkém tento trik vyzkoušeli až vedoucí prezidentské kampaně bývalého prezidenta Baracka Obamy v roce 2012, kteří se snažili mladé voliče pohnout k vyřízení volební registrace.
„Tato součást kampaně těžila z pravděpodobnosti, že sami učiníte to, co si myslíte, že dělají lidé vám podobní,“ vysvětlila později Sasha Issenbergová, autorka knihy Laboratoř vítězství. „Pokud mladým řeknete, že volit je správné, a ukážete jim, kdo všechno volí, přidají se.“ Úspěch taktiky se však omezil jen na mladé voliče. „Ve Státech je 746 tisíc registrovaných voličů s křestním jménem Tim? Teď se opravdu cítím dost bezvýznamně,“ reagoval na Twitteru ironicky jeden z odrostlejších voličů.
Kampaň, která nevoní
Vyhrocené předvolební kampaně, ve kterých na sebe oponenti kydají špínu, voliči rádi nemají. „Pro tvrzení o masové nepopularitě negativních kampaní máme solidní data z celého světa, snad jen s výjimkou subsaharské Afriky,“ říká Yoel Inbar, docent psychologie z Univerzity v Torontu.
Proč u nich tedy politici setrvávají? Jednoduše proto, že fungují. Současně navíc výrazně zvyšují volební účast. Náš proces rozhodování je totiž výrazně víc ovlivněn podvědomím než obecně logickým úsudkem. Mozek má tendenci si v krátkodobém horizontu přednostně pamatovat negativní informace a na ty pak klást větší důraz. V hrubém zjednodušení pak můžeme říct, že politik, na kterého byla vytažena „špína“ naposled, náš hlas nedostane.
Potvrzuje to i Jon Krosnick, profesor politických věd z Univerzity ve Stanfordu. „Pokud před námi stojí dva kandidáti a vůči jednomu z nich pociťujete negativní emoce, je mnohem pravděpodobnější, že půjdete volit. Ne v pozitivním slova smyslu, aby zvítězil ten druhý, ale proto, aby nevyhrál ten, který je vám nesympatický,“ vysvětluje.
