Deník je unikátní. František Pokorný byl vzdělaný a psal vyloženě literárním stylem. Zápisky si dělal těsnopisem a nesmírně podrobně.
Zachytil v nich drastické válečné scény („... plazíme se po zemi, jejíž každá píď je pokryta lidskými výkaly ...“), rozčarování z poměrů v Rusku („... hliněný kolos se rozpadal a snižoval naše naděje na vítězství ...“) i to, kolik jeho spolubojovníků vyhledávalo společnost místních žen („... následky se brzy projevovaly v podobě venerických chorob ...“).
„Já o těch denících věděl, ale za komunistů se s nimi nemělo cenu chlubit, ruští legionáři nebyli v kurzu. Když zemřel, tak jsme ty zápisky schovali do sklepa a po revoluci jsme na ně nějak pozapomněli,“ přibližuje historii deníků vnuk legionáře.
Ukaž svaly, zuby a za rubl jsi můjI tak zajatí Češi putovali do legií |
Ten své vzpomínky na události první světové války přepisoval úhledným krasopisem řídícího učitele do celkem osmnácti školních sešitů. Své zážitky popsal na 687 stranách.
V uniformě strávil František Pokorný celkem sedm let. Od předválečné služby jednoročního dobrovolníka přes nasazení v rakouské uniformě na východní frontě až po účast v bojích československých legií v Rusku.
Rusko si zamiloval natolik, že se stal i překladatelem. „Rusky mluvil skvěle, později dokonce překládal knihy. Osobně jsem psala na stroji a on mi diktoval,“ vzpomíná Aloisie Pokorná, snacha legionáře a matka Libora Pokorného.
Z vyprávění svého tchána si už příliš nepamatuje. „Nebavilo mě, když se chlapi bavili o válce. Můj tatínek bojoval na Piavě, tak se o tom pokaždé, když se potkali, bavili. Ale já je nikdy moc neposlouchala,“ směje se dnes devadesátiletá žena.
