Když prezident Donald Trump prohlásil, že bude na rozdíl od svého předchůdce nepředvídatelný, nevysvětloval raději voličům, že každá nepředvídatelnost má svoje jasné hranice. Jinak by mohla mít nepředvídatelné následky. Možnosti a hranice politické nepředvídatelnosti ukázkově otestovala americká akce v Sýrii. Pojďme ji rozebrat na součástky a podívat se, co nám nakonec řeknou o celém stroji – tedy, kam situace asi doopravdy směřuje a jak přemýšlejí ti, kdo ji analyzují.
USA nejdříve 31. března oznámily, že odstranění prezidenta Bašára Asada již není jejich prioritou, aby pak ve stejném týdnu udeřily na Sýrii vojensky. Každému, kdo něco ví o plánování vojenských akcí, musí být jasné, že úder byl ve vysokém stadiu rozpracovanosti už ve chvíli, kdy americká velvyslankyně Nikki Haleyová prohlašovala v OSN ony památné věty.
Hynek Kmoníček Budoucí velvyslanec České republiky v USA. V letech 2013 až 2017 působil jako ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. |
Političtí analytici je interpretovali jako de facto krok k ukončení syrského konfliktu, a to uznáním Asadova vítězství ruských zbraní. V podstatě už jen čekali, za jak dlouho změnu americké politiky pochopí i v Londýně a v Paříži. O šest dní později byla tato cesta přerušena 59 raketami Tomahawk. Jednalo se tedy v OSN o americký trik, navíc předem připravený? Jsem v pokušení si to nemyslet.
Už zase ta spiknutí
Nejsem vyznavač spikleneckých teorií, které se každou otočku pokoušejí v temných zákoutích sociálních médií interpretovat bizarními schématy. Patří mezi ně i teorie, že se muselo jednat o Putinovu pomoc Trumpovi. Podle těchto „analytiků“ ruský prezident nařídil chemický útok proto, aby odlákal pozornost od vyšetřování Trumpa, a to zcela ve stylu „vrtěti psem“ a Clintonova raketového útoku na Súdán v době vrcholící aféry Lewinská roku 1998.
Jiní „spiklenečtí analytici“ zase viděli v akci „spiknutí generálů“ za účelem nalákání prezidenta Trumpa do akce, která se Rusku nebude líbit a dovede vývoj neodvratně do konfrontačního kurzu obou zemí. Další útok na Sýrii analyzovali jako léčku Trumpa na čínského prezidenta, který byl zrovna u něj na návštěvě, aby pochopil, co se stane, když nepomůže s KLDR. Všechny tyto konspirace mají něco společného. Jsou výsledkem světa přeanalyzovaného a nedůvěry hledat ta nejjednodušší vysvětlení, která odpovídají výrokům aktérů.
Existuje jednoduché vysvětlení americké pozice? Myslím, že ano. Zkusme přijmout tezi, že se skládá za dvou částí, které spolu souvisí, ale jedna není nutně vázána na tu druhou. První část je vztah k Asadovi, druhou je vztah k syrské občanské válce. A v obou došlo ke změně americké pozice od minulé Obamovy administrativy.
V otázce prezidenta Asada se americká pozice změnila od jeho naprostého odmítání k přijetí reality. Ta říká, že Asad dnes zůstává, minimálně do doby, než by prohrál válku nebo důvěru vlastních alawitů. V otázce míry angažmá v syrském konfliktu Američané přecházejí od částečného nezájmu k ochotě se přímo angažovat. USA nebudou aktivně hledat způsob, jak sesadit syrského prezidenta, protože vědí, že to válku nevyřeší. Budou však do konfliktu vojensky vstupovat, kdykoliv to bude jejich zájmům vyhovovat. Z tohoto pohledu si prohlášení o změně priorit USA v Sýrii a jejich následný vojenský zásah neprotiřečí. Asad zůstává a k silám na jeho bojištích jedna přibyla.
Čím je možné tuto tezi dokázat? Samotnými výroky a činy reprezentantů Trumpovy administrativy. USA již delší čas vědí, že bez Asada je v téhle chvíli situace neřešitelná a že o „jeho příštím osudu rozhodne syrský lid“.
To kromě syrského režimu prohlásil i americký ministr zahraničí Rex Tillerson. A řekl to dvakrát. Nepřekvapivě před útokem, když potvrzoval slova velvyslankyně Haleyové a pro mnohé překvapivě znovu tři dny po útoku. Což znamená, že americké uznání reality na zemi a de facto nový přístup k osobě Bašára Asada se čtvrteční akcí nijak nezměnily. Co se naopak velmi změnilo, je americká ochota vstupovat do dění na zemi stejně razantně, jako to už dělá delší čas Rusko. Pochopili, že jen ten, kdo má vliv na situaci na zemi, má váhu u jednacího stolu. Zatím to vypadalo, že Rusko, Sýrie a Írán situaci vytvářejí, USA ji někdy řeší a někdy zase neřeší a syrská opozice ji za peníze ze Zálivu jen komentuje s cílem odstranit Asada a pak – už neví.
Styky, těch, co se nestýkají
O skutečném cíli americké akce hodně říká její provedení. Američané ji Rusům předem oznámili. Ti obratem informovali Syřany, kteří ze základny ve spěchu začali vystěhovávat vše, o co nechtěli přijít. To vysvětluje, proč bylo při útoku 59 raket zničeno 20 letadel a zahynulo sedm lidí, čili poměr více než osm raket na jednoho mrtvého člověka. Rusko v reakci na úder oznámilo, že přeruší horkou linku ruských a amerických sil, která zabezpečovala, že dvě nejsilnější síly v oblasti nevešly do nechtěného přímého vojenského kontaktu. USA obratem požádaly, aby tak nečinilo. Rusko neodpovědělo a příznačně též víceméně nic ze svých výhrůžek neuskutečnilo.
Mezitím prosákly neověřitelné informace, že jakási americká vojenská delegace, která v Sýrii „není“, je nejspíš už od čtvrtečního večera v kontaktu s ruskou vojenskou delegací, se kterou „se nestýká“, protože Rusové tvrdí, že přece „přerušili kontakty“, a to vše na syrské vojenské základně, kde obě delegace „nejsou“.
Koneckonců byli to Rusové, kteří volali Američanům, jestli nechystají útok na základnu, kde jsou jejich lidé, a Američané jim zavolali zpět hodinu dopředu, aby je náhodou netrefili. A ministr Tillerson je na cestě do Moskvy. Nepředvídatelné má svoje předvídatelné hranice. Rusové nejspíš také chápou, že se Američané svou akcí zaměřili na nejnižší společný jmenovatel. Jediná věc je totiž dnes jasná – odkud vyletěla bombardující letadla. A že z této dráhy už nikdy nic nevyletí. S čím letadla letěla, co zasáhla, kdo jim velel, jaké byly rozkazy, to nevíme. Oblast útoku ovládá teroristicko-povstalecká an-Nusra napojená na al-Káidu, a tak požadované vyšetřování, jestli tam byly použity chemické zbraně nebo bomby zasáhly chemický sklad či továrnu je vyrábějící, bude ještě dlouho u ledu.
Logické jsou v propletenci jen dvě věci. Prezident Asad neměl důvod, aby si tak dobře se vyvíjející situaci tímhle způsobem zkomplikoval. Zato ho měli jiní, jimž se vývoj nelíbil. Na druhé straně sarin, který zasáhnete bombou, zničíte a bojové plyny se vesměs uskladňují binárně, tedy v oddělených místech a komponentech.
Historka ani jedné strany tedy není, jemně řečeno, přesvědčivá. USA si proto vybraly cíl útoku docela uvážlivě. Od Damašku po Moskvu je teď jasné, že se nebudou obávat přímé vojenské akce, ale současně se do žádného syrského dobrodružství ve stylu Bushova Iráku nepohrnou.
Strhávání Asadových soch na předměstí Damašku za pomoci USA se nechystá.
Trumpova administrativa však nebude váhat používat vojenskou sílu tam, kde je diplomacie pomalá. Pro nás v Česku to nese základní poučení. Musíme se naučit rozlišovat okamžité taktické akce od zásadních strategických a dlouhodobějších trendů.
Slova a činy. Jinak bychom každý druhý den uzavírali naši ambasádu v Damašku, abychom se za týden nestačili divit vlastní naivitě. Syrský konflikt je totiž podstatně složitější než černobílý svět dobra a zla, který si různé party hledačů věčných jistot neustále pokoušejí na realitě vymodlit.
Američané vypálili na Sýrii desítky tomahawků.
7. dubna 2017 |
