Základní myšlenkou jeho happeningu je, že objekt nepoznáme tak, že od něj odstoupíme. Naopak, musíme ho pochopit zevnitř, vysvětluje Poincheval. A rozhodl se takový pokus sám podstoupit. Veřejně, 22. února se nechal na týden zavřít do kamene v pařížském muzeu současného umění v Palais de Tokyo.
„Cestuju v téhle skále, aniž bych se hýbal, jako kosmonaut,“ popsal své pocity po čtyřech dnech prasklinou mezi dvěma půlkami kamene listu The Guardian. Klaustrofobie kupodivu nebyla jeho největším nepřítelem, nejtěžší výzvou byl nedostatek spánku. „Mohu spát, ale je to velmi těžké. A je velmi zvláštní, že nedokáži říci, zda spím dobře, nebo ne,“ přiznal se. Živil se polévkami, vodou a sušeným masem. Potřebu vykonával ve stísněném prostoru do plastových lahví, exkrementy v pytlících uskladňoval kolem sebe.
Ve skále byl bez hodinek, o čase tak měl intuitivní přehled jen skrze okolní zvuky, které mu napovídaly, zda je muzeum otevřené. Umělec uvedl, že k němu, či spíše ke kameni, promlouvají návštěvníci.
„Zdá se, že se jich můj happening velmi dotkl. Chodí blíž a mluví do spáry, čtou básně, povídají mi o svých nočních můrách a snech,“ líčil, „myslím ale, že nemluví ani tak ke mně jako spíš ke kameni. Jsem šťastný, že se jim ta skála dostala do hlav.“
Své vlastní pocity nedokáže popsat příliš sdělně. „Snažím se je vyjádřit řečí, je ale velmi obtížné shrnout je v černé a bílé. Je to složité. Putujete z jednoho pocitu k druhému,“ říká. V kameni si vedl deník, který posléze hodlá vydat.
Pokud jde o podobné kousky, které mnozí nepovažují za umění, ale za bizarní jednání, není v nich rozhodně nováčkem. V minulosti cestoval po Alpách v sudu, strávil dvacet dní pod zemí jako lidský krtek, plaval v Rýnu v obří lahvi. Kromě toho též žil v soše medvěda a živil se larvami a brouky.
