Podle ředitele regionální rozvojové agentury Kolda Abdula Anneho to v Senegalu není nic neobvyklého. „Ve vesnici zbyli jen staří lidé, ženy a děti. Neexistuje nic,co by zde mladé muže drželo. V okolí není žádná práce, nevydělají si tady na šálek čaje, natož cigarety. Nenajdete rodinu, která by chtěla, aby zde jejich děti zůstaly,“ řekl Anne listu The Guardian.
Jednadvacetiletý osamělý Goundo tráví volné dny lenošením pod stromy mangovníku, hraním her na mobilu a sněním o životě na evropském kontinentu. S rodinou se dohodl, že nejdříve dokončí studia a až poté se pokusí dostat do Evropy legálně - letadlem. Domnívá se, že díky svému vzdělání by mohl získat dobrou práci.
Mnozí z jeho přátel se vydali nebezpečnější cestou přes Saharu do Libye a odtud na lodích do Itálie. Jiní odpluli na tradičních dřevěných kánoích přezdívaných pirog do Maroka a odkud pokračovali do Španělska. Všichni riskovali život, aby svým rodinám vydělali peníze.
Rodiče své děti v riskantní cestách na starý kontinent podporují a jsou na ně pyšní. „Když jsem onemocněla, zůstala jsem ležet v posteli a doufala, že to přejde. Nyní mi posílají peníze a já si mohu dovolit léky, jídlo i oblečení,“ vypráví s hrdostí Goundova matka Djenaba Sabalyová o jeho sourozencích.
Ve skutečnosti ale podle agentury Kolda rodiny za cesty svých potomků vydají mnohem více peněz, než se jim následně vrátí v remitencích. Mnoho migrantů skončí už v Libyi, kde čekají na přechod, nebo v Itálii, kde se leckdy marně snaží o získání práce. I přesto lidé v celém regionu sdílejí pocit, že to nejlepší, co může muž v produktivním věku udělat, je odcestovat.
„Ti kteří neodjedou, jsou v komunitě vnímáni jako zbabělci,“ mluví o tlaku na mladé muže Goundova teta Fatou Baldeová.
Barcelona, nebo smrt
Dříve byli mladíci potřeba v zemědělství. Nyní jsou ale podle náčelníka vesnice Djibiribou Baldeho výkupní ceny zemědělských plodin tak nízké, že se jejich pěstování ani nevyplatí.
Také on emigraci podporuje a tvrdí, že od pradávna patřila k tradičnímu způsoba života místních lidí. „Každý z nás zažil život venku, mimo vesnici. Je to součást naší kultury,“ tvrdí náčelník Balde. I když cesta teď většinou vede přes poušť a nikoliv přes vodu a cílem je Itálie spíše než Španělsko, stále platí heslo dávných migrantů „Barça ou Barzakh“ v překladu Barcelona, nebo smrt.
K fatalistickým a finančním důvodům k odchodu se tak přidal i historický. „Jestli je jejich osud zemřít, budiž. Je to bolestivá ztráta, ale je to boží přání,“ dodal Balde.
Ačkoliv matky i manželky své syny a partnery v emigraci podporují, jsou to právě ony, kdo následně trpí nejvíce. „Ženy jsou ty, které musí prodat dobytek i své šperky, aby financovaly cesty svých mužů. Když někdo v cizině zemře, cítí vinu, protože se na cestě podílely,“ vysvětluje ředitel rozvojové agentury Abdul Anne.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
