Nejen Evropa, ale i mocná Čína – pro mnohé možná překvapivě – se cítí ohrožena islámskými extremisty. Nejde jen o to, že atentátník, který postřílel devětatřicet lidí v istanbulském klubu Reina, podle tureckých vyšetřovatelů zřejmě pochází z čínské ujgurské menšiny.
Muslimové v ČíněV Číně žije oficiálně asi 25 milionů muslimů (neoficiálně se udává dvojnásobný počet), ve velké většině sunnitů. K nejpočetnějším patří Chuejové (etničtí Číňané, kteří přijali islám) žijící zejména v provincii Ning-sia, a Ujgurové z oblasti Sin-ťiang (přes 10 milionů). |
V Pekingu ani v Šanghaji sice nevybuchují bomby, zato v Sin-ťiangu, ujgurském regionu na dalekém čínském západě, je občas docela horko a přibývá mrtvých. Čínské úřady tvrdí, že může být ještě hůř, a tento předpoklad využívají k tvrdým represím vůči Ujgurům.
„Radikální islám, inspirovaný v zahraničí, se nyní šíří do čínského vnitrozemí,“ tvrdil nedávno Wang Cuo-an, šéf Státního úřadu pro náboženské záležitosti. Podle něho může tento trend značně ohrozit bezpečnostní situaci v zemi.
Je tedy situace kolem čínského islámu opravdu jakýmsi tichem před bouří, nebo Čína vědomě přehání, aby mohla zdůvodnit a ještě vystupňovat boj proti separatistickým snahám v problémovém Sin-ťiangu? Zní to divně, ale pravdivá asi budou obě tvrzení. Pokusíme se to vysvětlit, byť se značnou dávkou zjednodušení.
Radikální islamisté
Peking hlásá, že Sin-ťiang je jeho frontou boje proti terorismu. V ujgurské oblasti opravdu už před lety vzniklo několik organizací, které lze označit za radikálně islamistické.
Asi nejznámější je Islámské hnutí Východního Turkestánu, které vzešlo a působilo na území Sin-ťiangu i mimo ně. Jeho příslušníci i podle západních zdrojů prošli výcvikem v tajných táborech na území Afghánistánu a Pákistánu, ti nejradikálnější měli napojení na nechvalně známou al-Káidu a v poslední době také na Islámský stát.
Západní tajné služby tvrdí, že toto ujgurské hnutí vyslalo předloni Turkistánskou brigádu (Katíbat Turkistání) do Sýrie a její členové bojují zejména po boku Fronty an-Nusrá, spřátelené odnože al-Káidy. Hovoří se o desítkách až stovkách radikálních Ujgurů, kteří se připojili k Islámskému státu. Jedním z nich mohl být i pachatel novoročního atentátu na istanbulský klub Reina.
Islamisté mají mezi Ujgury jen nepatrnou podporu
Je zřejmé, že případní ujgurští navrátilci z džihádistické fronty mohou pro bezpečnost Číny a zejména pro její strategické zájmy v Sin-ťiangu představovat reálné nebezpečí. To je jedna strana mince.
Je však třeba se podívat i na tu druhou. Turkojazyční Ujguři obecně (podobně jako třeba Tibeťané) se cítí pod čínskou nadvládou ujařmeni a mnozí z nich podporují myšlenku samostatného státu. Umírněná protičínská opozice se ve své většině od islámských radikálů distancuje. Ti pak mají mezi Ujgury jen nepatrnou podporu.
Čína však v zásadě hází všechny do jednoho pytle – do toho „teroristického“. Nelze nevidět, že právě drsný přístup Pekingu a často zbytečná náboženská represe v oblasti mohly do značné míry k radikalizaci přispět. Případně i k tomu, že – jak tvrdí Peking – nejsou vůči radikálnímu islámu v poslední době imunní ani některé skupiny muslimských Chuejů.
Loni například čínské úřady nařídily obyvatelům Sin-ťiangu, že musí poskytnout vzorky DNA, chtějí-li odcestovat do ciziny. Krátce poté museli všichni odevzdat cestovní pasy k „roční kontrole“. Snaha systematicky oslabovat tamní islám je patrná i z dalších opatření – vládní zaměstnanci a děti nesmějí navštěvovat mešity. Na mnoha místech jsou muži odrazováni od pěstování dlouhých vousů a ženám je zakázáno zakrývat si obličej.
Radikalizace domácích muslimů je pro Čínu jistě bezpečnostní hrozbou. Otázka je, zda k tomu Peking svým „monokulturním“ přístupem sám do značné míry nepřispívá.
