Vražda ruského velvyslance tureckým policistou mimo službu by ještě před rokem znamenal hlubokou krizi vzájemných vztahů a mohl by vést i k ozbrojenému konfliktu mezi oběma státy (o atentátu více zde). Dnes však bude mít na vztahy mezi Moskvou a Ankarou jen minimální dopad.
Příčina takové proměny je jednoduchá. Vůdcové Turecka a Ruska v posledních měsících udělali velmi mnoho pro vzájemné sblížení a pro nalezení přijatelného kompromisu mezi principiálně rozdílnými zájmy obou zemí v Sýrii. Z obnoveného napětí by ani jeden z nich nic nezískal a proto lze odhadnout, že problém nebudou vyostřovat.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Zavražděnému diplomatovi bude vzdána čest a turecká strana se za incident určitě hluboce omluví, nabídne kompenzaci škod a další záruky bezpečnosti. Jinými slovy, obě strany se budou chovat dospěle a krizi bezpečně zvládnou.
Diplomaté, snadný cíl
Soudě podle hesel „nezapomeňte na Aleppo, nezapomeňte na Sýrii“, které vykřikoval atentátník během činu, mělo být zabití Andreje Karlova odplatou za politiku Moskvy vůči Damašku. Budiž řečeno, že odplatou odsouzeníhodnou, nepřijatelnou a navíc nesmyslnou. Nesmyslnou proto, že vražda velvyslance situaci v Sýrii určitě nezmění.
Diplomaté jsou viditelným symbolem státu, a proto se na ně často přenáší emoce, které k dané zemi chová konkrétní osoba nebo skupina lidí. V důsledku toho se dostávají do hledáčku extremistů častěji, než by odpovídalo jejich skutečnému vlivu na běh událostí.
O nesmyslnosti útoků na diplomaty svědčí stovky atentátů, které sice konkrétním osobám a jejich blízkým zničily život a někdy i vedly ke zvýšení mezinárodního napětí, ale skutečnou změnu politiky dotčených států si téměř nikdy nevynutily. A pokud ano, pak to bylo proto, že následnou eskalaci napětí, nebo ozbrojený konflikt, ta která země plánovala už před útokem, který jí posloužil jenom jako záminka.
Ruské, turecké a íránské cíle v Sýrii
To samé platí i pro politováníhodný útok na ruského velvyslance. Zájmy Ruska na syrském bojišti jsou pro Kreml prostě důležitější, než život jednoho diplomata. Proto lze počítat s tím, že atentát nijak ruskou politiku na Blízkém východě nezmění.
O tom ostatně svědčí nejen výroky čelných představitelů Moskvy a Ankary, ale i výsledky porad ministrů zahraničí a obrany Ruska, Turecka a Iránu, které shodou okolností proběhly bezprostředně po vraždě Andreje Karlova. Uvedené země na nich hledaly takové řešení syrské krize, které by umožnilo sladit jejich v zásadě rozdílné zájmy na Blízkém východě.
Turecko v Sýrii až dosud sledovalo tři cíle. Nejdůležitější z nich je oslabení vlivu Kurdů a prevence vzniku mezinárodně uznaného kurdského státu. Druhou prioritou je ochrana jakéhosi osmanského dědictví. Ta zahrnuje nejen podporu turkických kmenů, sídlících převážně na severu Sýrie, ale také snahu o posílení autority Ankary ve vztahu ke všem sunnitským muslimům.
I proto mělo Turecko problém s brutálním bombardováním Aleppa a nakonec se zapojilo do organizace odsunu sunnitských obyvatel z opozičních částí města. Třetím cílem, který prezident Erdogan až donedávna prosazoval, ale na který možná nyní rezignoval, bylo odstranění Bašára Asada z vedení Sýrie.
Írán tradičně vystupuje jako vůdce šíitských muslimů a snaží se mimo jiné ochraňovat řadu šíitských svatyň ležících na území Sýrie. A protože se sekta alavitů, z níž vychází klíčové osobnosti Asadova režimu, hlásí k šíitské denominaci, nachází v Teheránu setrvalou podporu. Druhou prioritou Teheránu je zachování spolehlivého spojení s Hizballáhem a šíitskými milicemi v Libanonu, ke kterému jim slouží právě území Sýrie.
Ruské zájmy v Sýrii mají více globální charakter. Vladimír Putin chce především posílit velmocenský status Ruska tím, že obsadí prostor, který na Blízkém východě vyklidily Spojené státy v posledních letech Obamova prezidentství. Zachování konkrétních osob u moci v Damašku není pro Kreml vůbec důležité, nicméně Putin šikovně využívá posilování Aasadova režimu k tomu, aby zvyšoval vlastní význam ve vyjednávání o osudu země.
Sféry vlivu
Navíc je zřejmé, že válka v Sýrii je úzce spojená se situací v Iráku. Oba státy vznikly jako umělé konstrukty po zhroucení osmanského Turecka a dodnes hledají svou státní ideu. Na jejich území fakticky probíhá válka všech proti všem s výrazným náboženským dělícím prvkem, stavícím místní sunnity proti šíitům.
Válka v SýriiIDLÍB: Bašta an-Nusry je další na řadě ALEPPO: Projděte si klíčová data bitvy PALMÝRA: Západ rozbombardoval tanky EXPERT: Povstalci ztrácejí podporu Západu OBRAZEM: Aleppo před válkou a dnes RUSOVÉ: V Sýrii válčí jako žoldnéři EXPERTI: IS může mít základnu v jižní Asii ÚTOK: Obama nařídil údery na vůdce an-Nusry ERDOGAN: Sní o Velkém Turecku |
Pokud mají Teherán, Ankara a Moskva najít nějaké stabilní řešení krize, musí se pokusit o potlačení náboženského charakteru sporu. A protože vítězství jedné strany je nemožné, musí nalézt nějaký mocenský kompromis. Jinými slovy, realistické řešení spočívá v návratu k západnímu modelu uklidnění situace, byť třeba bez USA a dalších západních států.
Východisko z krize může zahrnovat i ústup od zásady udržení územní celistvosti Sýrie. Je totiž zřejmé, že kompromis mezi Ankarou, Teheránem a konec konců i Moskvou, může být poměrně snadno nalezen po rozdělení země na více nebo méně formalizované sféry vlivu.
Základem té turecké by patrně byl sever země, aby si Ankara zachovala kontrolu nad teritoriem obývaným Kurdy. Naopak Teheránem podporovaní alavité by jistě trvali na kontrole středomořského pobřeží, kde jsou umístěny i ruské základny. Zbytek země by se mohl stát předmětem výměnného obchodu v závislosti na momentálním rozložení sil mocností.
Jak je vidět, útok na velvyslance Karlova byl úplně zbytečný. Útočník dokázal zabít jednoho člověka, ale svého cíle nedosáhl. Na osudu Blízkého východu nezmění vůbec nic.
