Jak hodnotíte poslední rozsudek soudu ve sporu vnučky Ferdinanda Peroutky a prezidenta Miloše Zemana?
Celý spor je z hlediska soudu velice složitý a je v soudní praxi atypický. Nejjednodušší věc, kterou lze soudit, je, zda něco existuje, nebo ne. Je, či není „předmět doličný“. Proto se má Hrad omluvit za tvrzení, že Peroutka napsal článek Hitler je gentleman, protože nebyl nalezen doklad v podobě originálního dokumentu.
Mimochodem, kdyby byl pan prezident gentleman, tak nařízenou omluvu podepíše, a jeho kancelář by nemusela trapně debatovat o tom, kdo má omluvu podepisovat.
Martin SekeraV současnosti působí jako ředitel Knihovny Národního muzea. Jeho oborem jsou dějiny novinářství, médií a mediální komunikace, kulturní a politické dějiny 19. a 20. století. Externě vyučuje na Katedře mediálních studií Fakulty sociálních věd UK a na Metropolitní univerzitě v Praze. |
Soudce považuje článek „Češi, Němci a židé“ za antisemitský, Peroutka v něm údajně používal rasistické obraty jako „otrava z židovského elementu“. Je možné zmíněný text tímto způsobem interpretovat?
Dostáváme se do složité situace soudce, který se má na základě stávající legislativy vztáhnout k něčemu, co se odehrálo v minulosti. Už nejsou svědkové toho, jak se texty tehdy četly, vnímaly a vykládaly. Chybí nám také svědectví tehdejšího čtenáře a jeho ohlas.
Nemůžeme se zeptat: A mluvil ten Peroutka i v soukromí jako „antisemita“? Co vím, tak ani dobové historické prameny (tehdejší korespondence jeho současníků, deníky) takto nepromluvily. Soudíme jen podle dílčího zdroje z té doby, jímž je konkrétní článek či články. A to je v tomto případě málo ke korektnímu rozsudku o „významu slov“.
Poslechněte si odůvodnění rozsudku:
Jakkoli nám připadají obraty v tom článku jako antisemitské, favorizující německý přístup k židům, můžeme si je vyložit co nejvěrněji teprve tehdy, když budeme důvěrněji znát historii soužití Čechů, Němců a Židů, průběhy asimilace Židů na českou a německou stranu od 19. století, psychologii takzvaného hospodářského antisemitismu apod. V jistých místech Peroutka v tom článku popisuje a interpretuje realitu objektivně, jen ty výrazové prostředky podporují v dnešním vnímání protižidovskou zaujatost.
Hrad se musí omluvit za Zemanovy výroky o Peroutkovi, ale ne za všechny |
Dnes vám výrok „otrava židovským elementem“ připadá jako jasný postoj k sociální skupině, ale záleží na celkovém obsahu článku, dobovém kontextu a na tom, kdo to říká. Z hlediska historie a Peroutkovy předchozí názorové integrity to není myšleno antisemitsky. Možná to byla i úlitba cenzuře. Proto tu metodu soudu – inspirovanou hradní stranou, hledat názorové analogie v jiných Peroutkových textech - chápu jako bezradnost a „čtvrtkrok“ k autenticitě minulosti. Jde o její zploštění.
Pokud bude spor pokračovat, měli by dostat prostor lingvisté, historici a literární historici, aby provedli analýzu a zasadili článek do kontextu dobové rétoriky, dobového kontextu. Zabývali by se výkladem dobových významů a konotacemi určitých slov a spojení.
Soud se také znovu zabýval větou „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, kterou napsal po mnichovské dohodě novinář Jan Stránský, ale prezident za jejího autora původně označil Peroutku. Ten prý používal obsahově stejné výroky. Je to pravda?
Jak jsem říkal, je nutná textová analýza dobových textů, nejen Peroutkových. Potřebujeme pohled z hlediska psychohistorie. Jinými slovy – soud jaksi virtuálně řeší konstrukci „otázky historické viny“ a to my moc neumíme. Nemáme filozofa Karla Jasperse, který se tím problémem v případě Němců po druhé světové válce užitečně a prakticky zabýval v práci „Otázka viny“.
Mynář: Soud potvrdil Peroutkovu fascinaci fašismem, ve sporu vedeme 3:1 |
Nedochází tady k překrucování historie pomocí soudních rozhodnutí? Jak to může ovlivnit názor lidí?
Soud byl nyní ve druhé části sporu bezradný a nejspíš nechtěl ani jedné straně nadržovat. Co se týče názoru lidí - veřejnosti, bude rozhodovat spíš personální vztah k aktérům soudu a způsob medializace výsledku. Přijetí veřejností bude poplatné sympatiím k té či oné straně a nebude v něm hrát roli zkušenost s historií či kritické myšlení.
Na případu Ferdinanda Peroutky se zdá, že slovo historika už dnes nemá velkou váhu. Vnímáte to podobně?
Souvisí to s koloritem doby. Záleží na tom, jak se historici dovedou prosadit v médiích včetně sociálních sítí. Jsou příliš „složití“ pro vnímání většiny dnešních publik, pokud jde o složité otázky, jako je tato. Také musíme vzít v potaz dehistorizaci společnosti – moc toho totiž o historii nevíme, a to už od základní školy. Žijeme spíše fikcemi než znalostmi. I tento spor bude většina lidí vnímat jako souboj v ringu, nikoli jako podnět k přemýšlení o tom, jak to vlastně pochopit. To je moc namáhavé.
