Jde především o země Pobaltí, které jsou vzhledem k zanedbatelné síle jejich armád, silné ruské menšině a zdrcující převaze ruských sil v regionu, obecně považovány za nejslabší část alianční obrany.
Kreml naopak tvrdí, že vojenská cvičení NATO jsou zbytečnou provokací, stupňující napětí mezi Západem a Východem a posouvá nás zpět k letům studené války. Podívejme se proto podrobněji, jaké jsou scénáře jednotlivých cvičení a zda skutečně představují hrozbu pro ruskou bezpečnost.
Jak rychle zareaguje NATO na agresi?
Do cvičení Anakonda (více o cvičení Anakonda čtěte zde) je zapojeno 31 tisíc vojáků a tři tisíce vozidel z 24 zemí. Scénář plánuje provedení výsadkové operace, která zajistí území východně od Visly a umožní její překonání vojsky umístěnými západně od řeky. Po odražení předpokládané agrese budou jednotky pokračovat až na území Litvy. Manévry mají mimo jiné nacvičit spolupráci mezi regulérními jednotkami a zvláštními silami, nasazenými v reakci na záškodnické akce v rámci tzv. hybridní války.
Součástí cvičení Baltops (více o cvičení Baltops čtěte zde) bude obojživelná operace, která má ověřit alianční schopnost urychleně posílit svou obranu tím, že si vyzkouší dopravu materiálu, vybavení a vojáků mezi základnami, umístěnými na moři a předpokládaným pozemním bojištěm.
Swift response je jedním z prvních cvičení, do kterého jsou zapojeny ve velkém měřítku mnohonárodnostní výsadkové jednotky. Smyslem manévrů je ověřit schopnost sil 82. výsadkové divize Spojených států odpovědět, spolu s dalšími spojeneckými jednotkami rychlého nasazení, na nepřátelský útok.
Konečně operace Saber strike bude na řadě míst Litvy, Lotyšska a Estonska nacvičovat společnou reakci třinácti zúčastněných národů na předpokládaný útok z východu. Součástí manévrů je i 2 200 kilometrů dlouhý přesun amerických obrněných jednotek z Bavorska do Estonska (více o přesunu amerického konvoje čtěte zde).
Jak vidíme, všechna uvedená cvičení mají společný základ v tom, že předpokládají ozbrojenou agresi proti Pobaltí resp. Polsku a ověřují, zda a jak rychle by bylo NATO schopné reagovat. Vycházejí přitom ze zkušenosti posledních let, kdy Kreml používal proti svým sousedům metodu, kombinující operace pravidelných jednotek, speciálních sil, podpory místních separatistů a masivní propagandy, která si vysloužila název „hybridní válka“ (více o hybridní válce čtěte zde).
Podpora separatistů a „mírové“ sbory
Soustřeďoval se přitom na relativně omezené cíle se zjevným kalkulem, že Spojené státy a další velmoci budou váhat s plnohodnotnou konfrontací s Ruskem ve jménu obrany států nebo území, jejichž význam není z pohledu Západu strategický.
Kreml si tuto metodu vyzkoušel poprvé v Moldavském Podněstří. I když se opakovaně zavázal k odsunu své armády, nikdy to neučinil. Nakonec zde uměle vypěstoval pseudoseparatistický režim, který se snaží poskytnout Kremlu alespoň nějakou zástěrku legitimity pro pokračující okupaci moldavského území.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Další zemí, která pocítila ruskou agresivitu, byla Gruzie. Kreml zde systematicky posiloval separatistická hnutí v Abcházii a Jižní Osetii a nakonec na obou územích umístil své vojáky, hrající navenek roli tzv. mírových jednotek. Když se v roce 2008 ocitla gruzínská armáda v přímém konfliktu s ruskými vojsky, mezinárodní společenství sice ruskou agresi vesměs odsoudilo, ale nebylo schopno poskytnout Gruzii jakoukoli účinnou pomoc v boji proti silnějšímu sousedovi. Informace z veřejných zdrojů navíc nasvědčují tomu, že NATO ruské přípravy na operaci proti Gruzii vůbec nezaregistrovalo.
Zatím poslední položkou Putinova jídelníčku byla Ukrajina. Poté, co se nové vedení země přiklonilo k proevropské orientaci, ruský prezident rozhodl obsadit Krymu a vyvolat záškodnickou válku na východě Ukrajiny.
Moskva se tohoto zločinu proti míru dopustila, přestože byla jedním z garantů územní celistvosti Ukrajiny. Kyjev po rozpadu Sovětského svazu zdědil zhruba třetinu sovětského jaderného arsenálu, což z něj učinilo třetí nejsilnější nukleární mocnost na světě. Mezinárodní společenství se snažilo Kyjev přesvědčit, aby se jaderných zbraní vzdalo. Výměnou za příklon Ukrajiny k bezjadernému statutu poskytly Spojené státy, Rusko a Velká Británie Kyjevu garance, že se mimo jiné „zdrží hrozby nebo použití síly proti územní integritě nebo politické nezávislosti Ukrajiny“.
Stálá přítomnost vojáků aliance v Pobaltí
I v tomto případě bylo zjevné, že Západ a NATO reagují na ruské aktivity s velkým zpožděním a že vůbec nemají na evropském teritoriu síly, které by byly schopny zastavit ruská vojska, pokud by se rozhodla okupovat celou Ukrajinu.
Tváří v tvář ruské agresi alianční politici konečně pochopili, že mezi slovy a činy Kremlu zeje propast, která může ohrozit mír v celé Evropě. Rozhodli se proto demonstrovat svou jednoznačnou podporu těm zemím NATO, které by se mohly stát dalším z cílů ruské rozpínavosti.
Jednotky NATO by v případě války s Ruskem neuspěly, tvrdí generálové |
Jedním z dohodnutých kroků je pořádání takového množství vojenských cvičení, které fakticky zajistí stálou přítomnost alespoň nějakých aliančních a především amerických vojsk na území Pobaltí. Případný ruský útok by tak narazil nejen na místní vojenské síly, ale byl by nutně také útokem na americké vojáky. Což je krok, kterého se snad vyvaruje i hazardní hráč Putinova kalibru.
Závěrem připomeňme, že Moskva vidí situaci zcela jinak. S oblibou srovnává současnou situaci s dobou na konci studené války a poukazuje na to, že alianční síly se od té doby posunuly hluboko do území, spadajícího dříve do sovětské zóny. Dovozuje z toho, že agresorem je naopak Západ a obětí Moskva.
Tato teorie ale zapomíná na jednu zásadní okolnost. Žádnou z nových aliančních zemí nikdo nenutil, aby se staly členy NATO. Naopak – iniciativa vždy vyšla od místních elit, které neviděly perspektivu ve spojenectví se zaostalým a agresivním Ruskem. Za nejlepší záruku suverenity a bezpečnosti svých zemí naopak považovaly příklon k alianci demokratických států.
