Horskou smrčinou jsou nazývány lesy vyskytující se na Šumavě ve výšce nad 1 200 metrů nad mořem. Kvůli drsným životním podmínkám se v těchto nadmořských výškách objevují převážně dvě dřeviny, dominantní smrk ztepilý doplněný jeřábem ptačím.
Obnova horské smrčiny |
Největším územím horských smrčin, které se ponechaly přirozenému vývoji po kůrovcovém žíru, jsou oblasti Modravských slatí, Velká a Malá Mokrůvka a kar Plešného jezera. Tyto plochy byly napadeny lýkožroutem smrkovým v polovině devadesátých let minulého století.
„Rozhodnout o bezzásahovosti bylo velmi těžké. Rozhořely se vášně, které neutichly dodnes a spoustu věcí, které se v rozpadajícím lese dějí, jsme pouze tušili. Dnes už ale mnohé děje, o kterých se diskutovalo, například to, jestli se les sám dokáže obnovit a jak bude vypadat, nebo jakou úlohu mají pionýrské dřeviny, můžeme s určitostí popsat a hlavně je můžeme sledovat na vlastní oči,“ tvrdí ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený, který v polovině 90. let prosazoval bezzásahovost a přirozený vývoj horské smrčiny na Modravsku.
Podle Hubeného se přirozená obnova v blízké budoucnosti projeví i na jiných místech lesa.
Šumavský národní park v minulosti po různých kalamitách ponechal některé oblasti bez lidského zásahu. Stromy však na řadě míst napadl kůrovec, který se pak přemnožil a způsobil, že masivní plochy lesů uschly.
Smrk si dokáže vytvářet takzvanou banku zmlazení
„Odborníci se tehdy domnívali, že obnova proběhne podle velkého vývojového cyklu lesa, tedy že po odumření horního stromového patra na plochu nalétnou nejdříve pionýrské dřeviny, jako bříza, osika, jeřáb a další. Tyto dřeviny postupem času připraví plochu pro vývoj náročnějších druhů, jako je smrk, který se do porostu navrátí po delší době,“ říká ekolog lesa Správy Národního parku Šumava Jaroslav Červenka..
„Teď už ale víme, že smrk si dokáže vytvářet takzvanou banku zmlazení, která roste v podrostu dospělého lesa. Les je tak neustále připravený na disturbance, tedy na rozpad horního stromového patra. Odumření dospělých stromů umožní přístup světla do podrostu a malé stromky, které doposud čekaly v zástinu na svoji šanci, ji pro svůj růst dostanou. Díky prosvětlení lesa se v těchto porostech také zvýší zastoupení jeřábu ptačího,“ dodal Červenka.
Jeřáb, jako jedna z pionýrských dřevin, se ve větších počtech vyskytuje v porostech jen několik let po disturbanci, pak jej přerostou smrky. V dospělém porostu jich zůstane jen velice málo.
Správci NP Šumava také uvádí, že se potvrdilo také to, že struktura „nového“ lesa prakticky kopíruje strukturu toho původního. Nové smrky se totiž uchytí většinou na příhodných stanovištích pro jejich růst. Nejvíce semenáčků roste na ležících, rozkládajících se kmenech bývalých generací smrků nebo blízko stojících stromů či souší.
„Na místech po kalamitě zůstalo poměrně velké množství smrků s tloušťkou kmene sedm až třicet centimetrů, těch je tu dnes zhruba 190 kusů na hektar, dále průměrně pět smrků na hektar o průměru kmene větším než třicet centimetrů. Tyto stromy jsou kostrou budoucího lesa a jsou i zárukou jeho bohaté věkové struktury,“ potvrzuje Pavel Hubený.
Smrčina se obnovuje i v okolí Poledníku
Smrčky, které živoří pod vzrostlými stromy, dokážou podle lesníků velmi dobře klamat tělem. Správci parku zaznamenali například smrk, který ve svých 350 letech měl průměr kmene pouze okolo 18 centimetrů. Navíc počty stromků na hektaru také nejsou zanedbatelné. V průměru se vyskytuje v horských smrčinách šest tisíc stromků na hektar. Ale jedná se o průměr.
„V průběhu let proběhne mezi nejmladšími stromky určitá selekce, kdy přežijí pouze ty nejsilnější a jak je vidět například na Trojmezné, na hektaru může zůstat jen okolo 300 dospělých stromů. I to je ale dostatečné, navíc stromy s větším prostorem k růstu mají lepší kořenový systém, níže položenou korunu a díky tomu mohou lépe odolávat jak větrům, tak i kůrovci,“ řekl ekolog lesa Červenka.
Přirozená obnova horské smrčiny po orkánu Kyrill probíhá také například v okolí rozhledny Poledník.
„Chápu, že pro mnohé návštěvníky to je hrozný zážitek. Na první pohled se totiž může zdát, že tady žádné přirozené zmlazení není, vše je hnědé, ponuré, mrtvé. Je ale třeba se podívat podrobněji. Mnohé stromky ještě nejsou vidět, vždyť od Kyrilla uběhlo pouhých devět let a od kůrovcového žíru teprve šest, maximálně sedm let. Za takových deset let, což v životě lesa není žádná doba, to ale právě tady bude vypadat úplně jinak, o dost zeleněji, podobně, jako třeba na Velké a Malé Mokrůvce,“ dodává ředitel Hubený.
