Fotek uprchlíků vystupujících z lodi jsou tisíce a těžko si někdo zapamatuje jednotlivé tváře. Snímek otce tisknoucího k sobě svou dceru však přece jen pohnul emocemi mnoha lidí ve světě.
V půlce srpna dorazila v brzkých ranních hodinách k řeckému ostrovu Kos potápějící se loď s dvanácti běženci na palubě. Z člunu vystoupil spolu s dalšími i 44letý Laith se svou šestičlennou rodinou. Se slzami v očích tiskl své děti k sobě a bylo vidět, že se mu ulevilo, že nebezpečnou cestu všichni přežili. Právě tehdy cvakla spoušť foťáku.
„Všichni plakali radostí a úlevou, že to oni i děti zvládli, ale také plakali kvůli všemu, čím museli v minulých týdnech, měsících a rocích projít. V tu chvíli bylo mezi nimi tolik lásky,“ popsal atmosféru fotky deníku The Guardian její autor Daniel Etter.
Rodinu tehdy čekala ještě dlouhá cesta, ale nakonec se jim podařilo dostat se až do Berlína. Když je tam pak náhodou potkal reportér deníku Bild Till Biermann, ihned si na fotku z Kosu vzpomněl a chtěl zjistit, jak se rodina do Německa dostala a proč utekli.
Matka rodiny, Nada, mu na mobilu ukázala tu samou ikonickou fotku. Schovala si ji. Když ji otiskli v New York Times, změnila jim život. „Třináct vlád nás poté chtělo přijmout. Vybrali jsme si Německo. Slyšeli jsme, že je tu pomoc a školy pro děti,“ říká 43letá Nada, která byla doma v Iráku učitelka angličtiny.
Remember this photo of the crying Father? Today he arrived safely in Berlin w/ his family. #Alhamdulillah #Refugees pic.twitter.com/EHswTXQJEB
Do Německa se al-Amirijovi poté trmáceli ještě dlouhé týdny a nejhorší byla cesta v uzavřené dodávce mezi Aténami a Berlínem, ze které je pouštěli jen v noci. Nyní se však v Německu cítí v bezpečí. „Královna Německa, Angela Merkelová, je moc dobrá. Ona je pro nás jako matka,“ dodala Nada.
Al-Amirijovi jsou muslimové a hlásí se k sunnitské větvi islámu. Jejich vyznání bylo příčinou, proč se nakonec rozhodli pro útěk do Evropy. Šíité v Iráku jim kvůli jejich víře hrozili smrtí. Al-Amirijovi se tak rozhodli všechno prodat a vydat se na cestu.
Ačkoliv má jejich příběh šťastný konec, na hroznou cestu nejspíš nikdy nezapomenou. Sedmiletá Núr se dodnes v noci budí z nočních můr. Nemůže zapomenout na cestu na moři, kde se jejich člun vyfukoval a pomalu plnil vodou. „Už nikdy nechceme na moře,“ uzavírá rezolutně Laith.
