Vlna emocí, která se vzedmula, ještě potrvá. Minimálně do neděle, kdy se chystá masivní demonstrace: uctít památku povražděných, vyjádřit odpor k fanatismu, kterému padli za oběť, připomenout hodnoty, na kterých stojí západní společnost, počínaje svobodou slova.
Začne se řešit mnoho otázek, které po těchto hektických dvou dnech visí ve vzduchu. Šlo atentátu předejít? Selhaly bezpečnostní složky? Byl atentát naplánován jeho autory samotnými? Nebo vykonávali rozkazy – a pokud ano, tak čí? Jsou součástí širší sítě džihádistů operujících ve Francii – a pokud ano, tak je tato síť neutralizována? Pomáhal jim někdo během jejich útěku? Jak mohli takovýto atentát připravit a provést, když figurovali na nejrůznějších seznamech podezřelých z terorismu? Atd. Už se začaly rojit i konspirační teorie, jistě jich ještě hodně přibude.
Z mého pohledu jsou však dnes nejdůležitější dvě otázky.
Zaprvé: oslabí či naopak posílí to, co se stalo, islamistickou hrozbu ve Francii? Bude atentát proti Charlie Hebdo inspirací a povzbuzením pro další „džihádisty“? I pro různé „islamobijce“, kteří budou volat po odvetě proti všem muslimům? Rozeštve v důsledku francouzskou společnost? Nebo naopak vytvoří konsensus uvnitř společnosti, který zásadním způsobem zúží prostor pro všechny eventuální následovníky bratrů Kouachiů?
Zadruhé: podaří se doposud rozhádané a krátkozraké francouzské politické reprezentaci využít atmosféry těchto dní a zemi posunout správným směrem? Přenést ducha „národní jednoty“ z oblasti boje proti terorismu i do dalších oblastí, které Francii trápí? A že jich není málo...
