Jana Nečasová
|
„Moje babička byla švadlena a já jsem prostě taková ta žena, co chce být hezky oblečená. A je mi jedno, jestli je to elegantní, nebo třeba sportovní styl,“ říká o sobě v knize, z níž přinášíme ukázky.
Statečné srdce
Odpusťte mi to, ale jak bylo těžké rozdělit ty dvě role, pracovní a mileneckou?
Byl v tom velikánský kus sebezapření. To mi řekl i ten psycholog (ve vězení využívala služeb psychologů - pozn. redakce). Je to hrozně fajn chlap. Podle něj jsem si mohla v autě polykat slzičky, ale vylezla jsem ven a hrála jsem tu druhou roli. Tu, která se ode mě očekávala. Šéfky kabinetu, Petrova servismana.
A nepřeháněla jste ten servis kvůli vašemu milostnému vztahu? Prý jste rozhodovala i o drobnostech?
Ať už tam byl vztah, nebo předtím nebyl, já jsem byla vždy naprosto loajální ke svému šéfovi. Mám to prostě takhle nastavené. Zase se vrátím ke svému psychologovi. U něj jsem vyplňovala asi dvacet testů. Hodně jsem s ním mluvila. Chtěl po mně, abych mu řekla, čeho jsem si na sobě cenila. Řekla jsem mu, že to, jak jsem uměla vždy oddělit profesionální linku od soukromé. Nikdy jsem před lidmi nepokřikovala Petře! Nikde jsem nedávala najevo, jak blízko mu jsem. Naopak jsem na nějaké oficiality vystrkovala podřízené nebo jiné lidi, ať tam jdou oni.
Tomu utajování vašeho vztahu jste ale museli dát spoustu energie.
Nemuseli to prostě všichni vědět. Vezměte si, že já jsem Petra potkávala. Že jsem s ním pracovala jako s ministrem i jako s premiérem. A všichni na vás zírají. Já jsem to Petrovi i říkala, že nakonec vždycky já to odnesu, jak to vypadá na té ulici. Ale on to tak nevnímal. Je to také tím, že politici po takové době ve funkcích už nemají na některé věci cit.
Myslíte, že se jim hůře vnímá realita? Kolik stojí rohlík a podobně?
Ano. Třeba jeho manželka Radka nikdy nechodila do práce. Nedávala mu tu zpětnou vazbu. Já jsem mu říkala: vy jste třeba nikdy nemuseli řešit, kdo zůstane doma, když vám onemocní dítě… A obecně sepětí s každodenní realitou potřebuje každý člověk. Aby se prostě neztratil.
Ono to zase není tak těžké. Život ve sněmovních kantýnách a kuloárech má určitě pro mnohé své kouzlo.
Nejenom v tom. Já vždycky říkám, že spousta profesionálních politiků žije na „červených kobercích“. I ten svět ve sněmovně je úplně jiný. Dříve jsem tam musela chodit a vyhodnotila jsem, že 95 procent z těch lidí se do dvou let změnilo. A to nejde jenom o sněmovnu, ale obecně o politiku. Já jsem si pro sebe vyhodnotila, že je to jedna z kategorií, kde lidi žijí často hodně ze své minulosti. I po skončení mandátu k vám přijdou a řeknou: „Já jsem bývalý poslanec, já jsem bývalý senátor, ministr nebo třeba zastupitel.“
Nečas Jany NagyovéOtevřená zpověď o poměru s premiérem, aféře „Nagygate“ a o vazbě od novináře Josefa Hympla právě vyšla v nakladatelství Epocha. V elektronické verzi si ji můžete pořídit zde.  |
K čemu ale pomáhá být „bývalým“?
Nevím. Mluvím o té charakteristice, jak je to poznamená. Že jim to prostě hodně zůstane pod kůží, proto se samozřejmě někteří nemohou odpoutat od toho dění a vracejí se, pořád a pořád to zkoušejí.
Souvisí to nějak s Petrem Nečasem?
Tak jsem to nemyslela. Petr se přece takhle nikam netlačí. Když jsme ale byli na ministerstvu, tak jsme se tenkrát bavili o tom, co bude, až skončí Topolánkova vláda. Tehdy jsem mu říkala, že mu nepřeji, aby chodil a bloudil těmi chodbami v parlamentu jako poslanec. Jako třeba Jiří Paroubek. Když jste ministr, nebo jako Paroubek premiér a pak po sněmovně běháte jako poslanec, jako jeden z dvou stovek poslanců… Tak to mi připadá jako smutný příběh. Přitom on měl v sobě pořád takovou živočišnou sílu. Říkala jsem Petrovi, že mi Paroubek připomíná buvola, který běží v čele stáda a víří prach.
Zajímavé přirovnání. Možná ale, že jeho chyba byla právě v té jeho určité urputnosti. Politika je přece umění dohod. Nebo to tak nevnímáte?
Možná, že právě tohle jsem se zase já musela učit od Petra. Já jsem byla vždy spíše taková jako Paroubek. Vždycky jsme se smáli tomu, že já se vidím, jak běžím s tím mečem do kopce a volám do boje. Vidím se úplně jako v tom filmu s Melem Gibsonem. Statečné srdce. Jak běžím do kopce. Petr je spíš takový pas de deux (Francouzsky tanec ve dvou). Spíš okolo věcí chvíli tančí, než je rozsekne. Jednou jsem si nechala dokonce vykládat od duchařky, protože na takové věci věřím, o mém minulém životě. A ona mi sama řekla, že jsem byla bojovník. Víte, je to zase o energiích. Možná je to dané od Pánaboha. Hodně věřím na ženskou energii, na energii danou ženským elementem. Taky psycholog, kterého jsem po těch všech peripetiích navštívila, mi říkal, že mám v sobě strašně silný motor. Že jsem buldozer.
13. června 2013 |
Petrova žena jeho práci nikdy nepochopila
Jak vysvětlíte, že manželku premiéra hlídali na váš popud zpravodajci?
Vždyť zase celá tahle konstrukce je naprostá hloupost. Kdybych přece chtěla zapříčinit jejich rozvod, jak mě osočují, tak bych to udělala mnohem jednodušeji.
Jak to myslíte? Nějaký univerzální návod?
Měla jsem odjakživa její telefon, protože na manželku ministra, nebo později premiéra prostě spojení jako šéfka kabinetu mít musíte. Občas jsme pro ni něco vyřizovali, když bylo potřeba poslat nějaké auto, nebo podobně. Prostě by se třeba esemeskou z jiného telefonu dozvěděla, kde zrovna s Petrem jsme, nebo něco podobně jednoduchého. Proč bych to dělala takhle složitě?
Třeba proto, že jste mohla jako zamilovaná žena chtít prostě přesvědčit svého partnera, že i jeho prozatím právoplatná manželka někoho má…
Ale takhle to opravdu nebylo. Především… Já prostě ve svém věku nepotřebuji někde zahnízdit. Vždyť i dneska trpím trochu takovým tím staromládeneckým syndromem. Musím si teprve zvyknout, že po dlouhé době s někým žiji, že se s někým musím bavit o tom, kam jdu, kdy přijdu a co budu dělat. Vztah Petra s bývalou manželkou prostě už před delším časem vyšuměl. Tam už to řešení bylo na spadnutí.
Vy jste se přece s Radkou Nečasovou musela potkávat.
My jsme se osobně viděly asi dvakrát v životě. Ona se v jeho kariéře nijak neangažovala. Žila si svůj vlastní život, a když to řeknu trochu drsně, tak nikdy nepochopila, o čem ta jeho práce je. Respektive byla.
Takže jste nestála o to, nějak váš milenecký vztah oficiálně potvrdit?
Já jsem si před osmnácti lety dala úkol, když jsem svoje dcery musela vychovávat sama. Vyvést svoje dcery dobře do života. Když nyní dostuduje i Štěpánka a jako Nikola budou mít obě práci a budou mít bydlení. Takže jsem se o ně postarala, udělala jsem pro ně všechno. Postavila jsem je do města, které jim nabízí nějakou pracovní příležitost, mají vzdělání. Vnitřně cítím, že se mi to povedlo, i když jsem na to byla sama. Tím, jak se svými dětmi žijeme hodně sepjatě, tak abych domů vodila někoho, kdo je ženatý, kdo to nemá vyjasněné, to ne. To bych neudělala. Navíc já hodně věřím na mystické věci, jako na anděly, na minulé životy, energie a aury. Věřím tomu, že kdybych udělala nějakou podobně nehezkou věc, jakou popisujete, že se mi to zase vrátí zpátky. A já jsem nikdy nechtěla, aby mi Petr mohl někdy vyčíst, že jsem ho odvedla od jeho rodiny, od dětí. Protože první, na čem jsme se sblížili, bylo, že jsme si říkali, milujeme oba dva svoje děti.
