V Žytomyru mají krajané svůj folklorní soubor. Co ještě děláte společně?
Vlastně už nic. Je to katastrofa. Těch posledních deset, spíš osm let, jsme jenom jezdili do Prahy na české festivaly, ale víc nic. Pak začala krize na Ukrajině a my jsme už neměli, kde se scházet.
Paní předsedkyně nechala vystavět druhé patro na svém vlastním baráku, samozřejmě za peníze českého státu, který nás finančně podporoval. Od té doby co odjela, už tam nikdo nechodí (bývalá předsedkyně krajanského spolku Ema Snidevyčová se odstěhovala do ČR, pozn. red.). Je to obyčejný rodinný dům, navíc na kraji města. Když jsem se na to tak dívala, řekla jsem si, že s tím něco udělám.
Lena Lagovská Pětasedmdesátiletá Lena Lagovská pochází z již čtvrté generace Čechů, kteří se usadili na Volyni. Je redaktorkou Radia Žytomyr, oblastního vysílání ukrajinského státního rozhlasu. Pro rozhlas pracuje již 27 let. Patnáct let připravuje každý měsíc vysílání v češtině o českých dějinách, kultuře a jazyku. |
Už se vám to podařilo?
Pan farář v kostelíku svatého Václava a Ludmily byl tak hodný, že mi nabídl dělat tam vyučování češtiny pro děti. Právě na svátek Václava, 28. září, tam půjdeme a veřejně řekneme, aby tam děti přicházely. Ještě k tomu nic nemám, žádné pomůcky a tak, mám jen pár učebnic. Ale snaha je.
Jak vás jako Čechy vnímají Ukrajinci?
Moc dobře! Češi se tu moc zasloužili, díky Čechům máme průmyslové pěstování chmelu, pivovar. Všechny první pivovary byly české. Vždy jsme byli přáteli, upřímně řečeno ani ty nejmenší hádky mezi Čechy a Ukrajinci nikdy nebyly. Pro mě je to zvláštní otázka. Když potkáte člověka na ulici, neptáte se na jeho národnost.
Věříme, že válka nebude
Takže na Volyni nejste v ohrožení, jak se na jaře proslýchalo?
Však oni to vědí, byli tu i z velvyslanectví v Kyjevě. Jsou nám blízko, je to 130 kilometrů. Kdyby se něco dělo, určitě by o tom věděli. Když byl Majdan, tak nebyl klid snad v žádném městě Ukrajiny. V Žytomyru lidé protestovali, občas i rozbíjeli okna a dělali různé lumpárny, ale nebylo to jako v jiných městech, že by se to táhlo den za dnem. Tady to bylo v pořádku.
Tady na Češích nikdo nepozná, že jsou jiné národnosti. Jak poznat, že právě Čechům někdo ubližoval? To nejde, to zaprvé. Zadruhé, když jsem se dozvěděla o tom dopise, v kterém se naléhá na stěhování do Čech (viz box, pozn. red), zeptala jsem se náčelníka milic celé oblasti, aby vypátral, jakému Čechovi kdy ublížili. Nic. Žádné takové záznamy nejsou.
Jaká je situace nyní? Dotýká se vás nějak krize na východě země?
Teď je to vůbec v pořádku. Jedině ten východ a nebezpečí války, to nad námi přece jen visí. Je to nejistota, i když každý věří, že se to nestane. Samozřejmě cítíme strach a nervozitu, ale pracujeme dál, vychováme děti, snažíme se vyučovat češtinu...
Vědět, že nejsme sami
Chtějí se krajané stěhovat do Čech?
Někdo by možná chtěl odjet, ale lidem chybějí finance. Existuje program pro krajany, kde musíte doložit svou příslušnost k české komunitě a doložit i účet v bance.
Volyňští Češi se ke své vlasti hrdě hlásíReportáž ze Žytomyru  |
Ti bohatší odjeli už dávno, mají trvalý pobyt a klidně žijí v Čechách. Tady zůstali ti, kdo byli finančně nezpůsobilí zajistit si ubytování a další věci, které vyžaduje ten program. Proto se asi paní předsedkyně (Snidevyčová, pozn. red.) usilovala o podobný program, jako byl po černobylské havárii. Ale teď asi není pravý čas. Kdyby šlo o Doněck nebo Krym, byla by to jiná řeč, český stát by se postaral, aby jeho krajané netrpěli strachem.
Takže lidé nemohou odjet, protože si to nemohou dovolit?
Lidé jsou tu opravdu chudí. Jediné, co je drží, je opravdu čeština, naše písničky, obyčeje, to, že mají možnost se scházet a vidět, že nejsou na světě sami. Ale když sem nepošlou učitele českého jazyka, nebudou to podporovat, čeština zanikne. Ne každý umí mluvit česky. To je asi trochu i vina lidí, kteří náš spolek už od roku 1991 řídili. Celou dobu to vedla ta jedna paní, která teď zdrhla do Čech.
Vy jste uvažovala o tom, že se přestěhujete do Čech?
Tak před deseti lety. Ale nedokázala jsem doložit svou příslušnost k české komunitě, protože nemám žádné doklady. Na druhou stranu mám doklady o příslušnosti k polské komunitě. Tak jsem se přihlásila tam a nechala si vystavit roční vízum. A tímto způsobem jezdím do Evropy.
Březnový dopis ze ŽytomyruV březnu poslala tehdejší předsedkyně Spolku volyňských Čechů v Žytomyrské oblasti Ema Snidevyčová české vládě, prezidentovi a dalším ústavním činitelům dopis, v němž žádá o repatriaci čtyřiceti českých rodin, které se bojí další eskalace ukrajinské krize (více čtěte zde). Snidevyčová se mezitím přestěhovala do Česka. Její nástupce Vladimír Bašek neví, jak dopis vznikl, nezná ani oněch čtyřicet rodin, které měly návrat do ČR požadovat. |
Máte tedy i polské kořeny?
Za cara Alexandra II. se lidé museli přehlašovat k pravoslaví, aby jejich děti mohli dědit majetek. Celé vesnice se zapsaly k pravoslaví, ale byli i takoví, kteří se přihlásili ke katolické víře a vzali si i polské příjmení svého manžela nebo i manželky. Všechno se tak smíchalo a pro nás, už čtvrté pokolení, je pak těžké zjistit, jak to bylo.
I za stalinských represí se někteří lidé nebáli a schovávali své dokumenty, ale u nás v rodině to tak bohužel nebylo. Moje maminka dokonce říkala, že když doma mluvili o Čechách, děti musely pryč. Aby náhodou nějaké dítě na ulici něco nezmínilo, protože mezi sousedy byli tací, kteří mohli jít na policii.
České vysílání poslouchají i Ukrajinci
Jak se daří českému vysílání v ukrajinském rozhlase?
Když jsem přijela na 75. výročí Českého rozhlasu, ptali se mě: A co Ukrajina?Neplánuje zrušit české vysílání? Ale my nedostáváme žádné peníze, tak proč by nás rušili? Dělám to pro radost.
Dokážete odhadnout, kolik vás tak poslouchá lidí?
Já si myslím, že moc. Hodně lidí pracovalo v Čechách. Nejenom krajané, to je samozřejmost, ale hodně lidí přijelo z Čech, kde byli zaměstnaní. Český a ukrajinský jazyk si jsou navzájem podobné. Když mluvím, dodávám tam slovíčka, synonyma, aby lidé rozuměli.
Jaký je váš program?
Je to hodně pestré. Něco o historii Čech, něco z literatury, jak správně mluvit česky. Vysíláme všechno kromě politiky. Do toho se radši nedávám, nemám to ráda.
