Ústavní soud (ÚS) konkrétně vyhověl stížnosti muže, jenž podepsal směnku na šest milionů korun. Když později obdržel platební rozkaz, hájil se tvrzením, že si podpis nepamatuje a že patrně jednal pod vlivem závažného duševního onemocnění.
Jeho choroba se podle lékařů projevuje kolísavě, a to například zhoršenou pamětí a sníženou soudností. Někdy muž působí jako zcela zdravý, jindy se jeho stav zhorší. Městský soud v Praze po zohlednění všech důkazů včetně výslechu svědků ponechal směnku v platnosti, vliv nemoci v okamžiku podpisu se prý nepodařilo jasně prokázat, což posléze potvrdil i Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud.
Místo jistoty stačí pravděpodobnost
Podle ústavních soudců je nutné v takové situaci poměřovat dva principy - ochranu lidí jednajících v duševní poruše a ochranu těch, kteří s nimi v dobré víře vstupují do právních vztahů. Požadovaný důkazní standard však nesmí být nepřiměřeně vysoký, namísto absolutní jistoty postačí vysoká pravděpodobnost.
„Spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat,“ stojí v nálezu soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové.
Případem se musí znovu zabývat Městský soud v Praze. Jeho úkolem je opět zhodnotit všechny relevantní důkazy a okolnosti. Kritizovaná judikatura Nejvyššího soudu sahá až do 70. let minulého století. Na konkrétní kauzu dopadá starý občanský zákoník, nový nález je však vzhledem ke svému obecnějšímu přesahu relevantní také pro aktuální kodex.
