Zlín opustila Tatra 87 Hanzelky a Zikmunda, muzeum ale získalo náhradu

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně v úterý přišlo o vůz, se kterým legendární cestovatelé Hanzelka a Zikmund objeli půlku světa. Po náročném stěhování ho na pět let nahradí na vlas stejná Tatra 87 od soukromého sběratele. Originál bude k vidění v Praze.

K tomu, aby se zřítila z více než desetimetrové výšky, chybí pár centimetrů. Naleštěná Tatra 87 stojí ve třetím patře Baťova institutu před obrovskými dveřmi otevřenými do prázdného prostoru. „Tady už je to na fest,“ hlásí jeden ze stěhováků.

Originální auto, ve kterém cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund strávili část svého života, mělo totiž zlínské Muzeum jihovýchodní Moravy jen půjčené. Teď, po více než roce, nastal čas na jeho vrácení do Národního technického muzea v Praze.

„Návštěvníci se po něm hodně ptají, píšou nám dotazy do knihy a přijela třeba skupina mladých Rusů jen proto, aby viděla právě Zikmundovu Tatru,“ vysvětluje během stěhování ředitel muzea dopravy Arnošt Nezmeškal.

Dělníci v rukavičkách

Přesunout vzácný legendární vůz vážící 1 300 kilogramů, který má na délku skoro pět metrů, ale není jen tak.

Je potřeba ho bezpečně protáhnout oknem, které je větší jen o pár centimetrů, opatrně naložit na vidlice montážního auta, bez jakéhokoliv poutání lany dostat z desetimetrové výšky na zem a bez poškození naložit do stěhovacího auta.

Chce to ale klid, přesnost, dobrou logistiku, zručnost a úctu. I proto si stěhováci v montérkách na několikahodinový přesun nasazují rukavičky.

A nesundají je ani ve chvíli, kdy pod kapotu vozu místo rezervních pneumatik ukládají pětadvacetikilogramové pytle s cementem.

Tatra se totiž na zem spouští na radlici a je potřeba její váhu na jedné i druhé straně srovnat.

„Může se stát cokoliv,“ naznačuje s klidem Robert Přibyl z odborné firmy z Tasova. „Třeba mi praskne hadice. Ale určitě je jednodušší dávat auto nahoru než ho přesunovat dolů,“ vysvětluje.

Byl to ten největší vrak, dělali na něm rok a půl

Podnikatel Vladimír Polášek ze Zlína sbírá historické vozy přes dvacet let. Specializuje se na automobily značky Tatra, kterým vrací původní tvář. Zrenovovaných má teď dvanáct veteránů, z nichž jeden se na vlas podobá legendárnímu vozu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda.

Jak jste se k tomuto vozu dostal?
Vždycky jsme měli hezký vztah s panem Samohýlem seniorem, kterého jsem požádal, aby mi dal vědět, až se nějaké Tatry bude zbavovat. Tak mi před třinácti lety předal seznam s devíti auty.

Proč se jich zbavoval?
Potřeboval finance na jiné vozy. To byl ten hlavní důvod. Tak jsme si plácli a ještě ten den začala auta najíždět do našeho skladu ve Zlíně.

Jak vypadala Tatra, kterou jste nyní předávali?
Hrozně. Byl to ten nejhorší vrak ze všech. Auto bylo rozložené na dvou paletách, vůbec jsme nevěděli, co je to za typ. Pak jsme zjistili, že pochází ze stejné typové řady jako auto pana Zikmunda a bylo vyrobené v roce 1947.

Byla renovace náročná?
Úplně jednoduché to nebylo, to přiznávám. Ale chtěli jsme vyjít vstříc muzeu, když se ukázalo, že legendární Tatru 87 bude chtít Národní technické muzeum zpět. Tak jsme začali pracovat na této, která je typově úplně stejná. Stálo nás to kolem milionu korun a rok a půl intenzivní práce.

Kontroloval vás při práci Miroslav Zikmund?
Dozoroval nás a také nám radil. Navíc jsme se v muzeu byli na originální vůz několikrát podívat, abychom ho skutečně udělali přesně. A to včetně vnitřního čalounění, podlah a dalších detailů.

Náhradní díly byly dostupné?
Pravda je, že detaily jsme museli shánět všude možně. Chlapi z firmy jezdili po burzách po celé republice a museli jsme zadávat výrobu některých detailů přímo u specializovaných firem. Ale byl to hlavně finanční problém. Jen originální repasovaný motor stál 300 tisíc korun a rezavá lišta uprostřed kapoty asi 10 tisíc.

Není vám líto, že teď bude stát pět let v muzeu?
Trošku ano. Těšil jsem se, že se v ní projedu, protože i veterány je dobré provětrat. Je potřeba je alespoň v létě vzít na spanilé jízdy. Což jsem nestihl. Renovaci jsme vlastně dokončili předevčírem. Ale kdyby do muzea nešla, stačilo by ji naplnit benzínem a dalšími kapalinami a byla by okamžitě pojízdná.

Za sebou už má ale několik podobných manévrů. Právě on sedí za volantem montážního auta, které Tatru spouští na zem. Z kabinky vůbec nevidí, co se o deset metrů výš děje. Má tam jen svého parťáka, který mu přes mobilní telefon hlásí pokyny.

„Pomalu zvedat a až se odlepí od země, zkusíme těžiště a pohoupáme ho,“ oznamuje do telefonu a sleduje přitom, jak auto pevně sedí na pěnových deskách a jestli nezavadí o stěny.

Stěhováci zjišťují, že do kufru by bylo lepší přidat ještě další pytel cementu, aby se váha stran vyrovnala ještě víc. Za pár minut visí legendární stříbrný vůz ve vzduchu. A do minuty už pevně stojí na zemi.

Originál je jen jeden

Ani slavný cestovatel Miroslav Zikmund neodolá, aby se do něj znovu neposadil. „Originál je prostě jen jeden. Několikrát nám zachránil život,“ vysvětluje.

Naposledy se v něm ještě s Jiřím Hanzelkou projel v roce 1997 v Praze při výročí začátku cestovatelského dobrodružství. A upozorňuje, že už napořád si tento vůz ponese stopy několikaletých cest, kterými se bude lišit od jakéhokoliv jiného auta. Třeba dírku po kulce.

„Byli jsme v Habeši, kde byly všechny mosty vyhozené do vzduchu a my jsme si stavěli brod přes řeku. Ale v tom jsme uslyšeli střelbu, tak jsem vytáhl svou pistoli, vysunul střechu auta a vystřelil do vzduchu,“ vyprávěl Zikmund.

Jedna kulka ale v zásobníku zůstala, což cestovatel netušil. A když zmáčkl spoušť, proletěla skříňkou před spolujezdcem a zastavila se těsně před nádrží s benzínem.

Takový detail návštěvníci muzea na nové Tatře neuvidí. Jedno mají ale obě auta společné. „Když nastartujete motor, je to tak krásný brumlavý zvuk, jaký nemá žádný jiný automobil na světě,“ hodnotí zkušeně Zikmund.

Za volant usedá ředitel dopravního muzea z Prahy a odborníci vůz s pomocí navijáku dostávají do stěhovacího auta.

Stejnou neopakovatelnou příležitost má za sebou i kurátorka cestovatelské expozice ve zlínském muzeu Magdalena Preiningerová. Ta auto řídila poté, kdy ještě v muzeu opustilo podstavec.

„Museli jsme se vejít mezi skleněné vitríny a sloupy. I tak bylo potřeba sundat stroje na píchačky, abychom auto nepoškodili,“ připomíná složité stěhování.

Nová Tatra 87 je ve zlínském muzeu k vidění už od středy. A opustí ho nejdříve za pět let.

Podívejte se na videoreportáž z prosince 2012, kdy se stěhoval originál cestovatelské Tatry 87 do zlínského muzea (více zde):

12. prosince 2012