„Všichni dostanou maximum, které je v mé pravomoci,“ řekl MF DNES ministr obrany Martin Stropnický.
Ministr se také prý pokusí vylepšit péči o veterány a jejich rodiny. Veteráni i občanská sdružení mu k tomu dávají konkrétní návrhy.
Oproti 90. letům, kdy vojáci poprvé vyjeli do konfliktu v Perském zálivu, má dnes armáda s péčí o veterány mnohem více zkušeností, přesto má stále značné rezervy.
„Ti lidé trpí například poruchou adaptace, někdy i posttraumatickým syndromem. Armáda nabízí rodinám psychology, finanční kompenzace a pak už nic,“ říká Mirka Pašková z Ministerstva obrany, která založila spolek Vlčí mák s cílem pomáhat veteránům.
„Obrátil se na nás třeba voják, kterého během mise opustila družka. Po návratu začal pít a hrát automaty, až se propadl do dluhové spirály,“ dokládá Pašková, že žádoucí je i finanční poradenství.
Z řidičů tanku řidiči autobusu
Některé útvary podle ní sice pořádají dvě tři setkání pro manželky vojáků z misí, ale běžný standard to není. „Američané s partnerkami vojáků cíleně pracují. Žena se pak nevyděsí, když muž po návratu uslyší z televize sirénu a skočí pod postel,“ přibližuje Pašková.
Vojáci si po odchodu do civilu často neumějí najít práci. Sdružení válečných veteránů proto vytvořilo speciální projekt. „Donutili jsme Ministerstvo práce, aby uznalo, že vojáci po odchodu z armády jsou také ohroženou skupinou. A získali jsme i peníze z eurofondů,“ říká místopředseda sdružení Vladislav Sornas. Vojákům mohlo sdružení zaplatit kurzy a firmám přispět na jejich mzdu. Během dvou let se podařilo najít uplatnění pro 53 lidí, z řidičů tanku se třeba stali řidiči autobusu.
Na Ministerstvu obrany běží od roku 2012 projekt začleňování veteránů do civilního života, který jim pomáhá najít práci. To však podle veteránů nestačí. „Na papíře se pro veterány dělá hodně, ale praxe pokulhává. Vojáci se bojí oslovit psychologa, aby neměli diagnózu v dokumentech, pozůstalí si neřeknou o pomoc, jako to nedávno udělala vdova po vojákovi, co padl v Jugoslávii v roce 1993. Volá nám: To malé dítě, co jste tenkrát na pohřbu hladili, má teď devatenáct a už rok je bez práce. A my jsme pomohli,“ vysvětluje Sornas.
Vojáci si také často stěžují, že je má veřejnost za žoldáky, kteří si jedou do ciziny jen vydělat. „Vojáci trpí nepochopením. Nemají u lidí takový kredit, jaký by si zasloužili,“ míní hlavní kaplan české armády Jan Kozler.
