"Únor 1948 a následující období čtyřiceti let nebylo zločinným režimem, ten nastal po listopadu 1989."
Možná největší rozruch v poslední době vzbudilo tvrzení poslankyně Marty Semelové v únoru 2012. Zmíněná slova pronesla u hrobu Klementa Gottwalda, prvního komunistického prezidenta Československa, při výročí komunistického puče v únoru 1948 (podrobnosti najdete zde).
I kdybychom abstrahovali od politických vězňů, jejich mučení, vynucených přiznání, zabírání majetku a ničení lidských osudů, je s podivem, že Marta Semelová, členka zákonodárného sboru, hovoří v rozporu s platným zákonem - a sice zákonem o protiprávnosti komunistického režimu.
Pro osvěžení paměti nejen Marty Semelové: "Režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný," stojí v textu tohoto zákona.
"Podle poznatků, které mám z druhé strany, by (Němci) velmi přivítali, kdybychom ty hranice hlídali jako před rokem 89. Bylo by tam méně zločinnosti v příhraničním území Německé spolkové republiky."
Autorem tohoto výroku (podrobněji o něm píšeme zde) je komunistický krajský radní v Karlovarském kraji Václav Sloup, který 27 let působil jako příslušník Pohraniční stráže v Chebu a titul doktora práv získal na vysoké škole Sboru národní bezpečnosti.
Jak stát hlídal hranice před rokem 1989, poznali lidé, kteří se pokoušeli uniknout do svobodného světa přes ostře střeženou hranici, pruh země s ostnatými dráty, strážními věžemi a svého času i elektrickým plotem. Jen mezi Tachovem a Chebem zastřelili pohraničníci 80 lidí.
Sloup později vzal svá slova částečně zpět a uvedl, že návrat ostnatých drátů neměl při výroku o hlídání hranic "jako před rokem 1989" na mysli (podrobněji jsme o tom psali zde).
"Nestydím se, byl jsem členem KSČ již před rokem 89 a jsem na to hrdý. Podívejte se na to, jak sami definujete účastníky protikomunistického odboje! Paralela s obdobným příkladem v historii, kterým byly psány třeba norimberské zákony, není náhodná."
Poslanec Stanislav Grospič takto vystoupil v únoru 2011 při projednávání zákona o komunistickém odboji. Přirovnáním k norimberským zákonům postavil na obdobnou úroveň vládu Petra Nečase a nacistickou třetí říši (stenozáznam z Poslanecké sněmovny najdete zde).
"Připomínám, že mezi prvními, kdo se postavili proti německému fašismu, kdo byli zatýkáni, mučeni a popravováni, byli právě komunisté."
Učitelka základní školy a komunistická poslankyně Marta Semelová na téže schůzi zdůraznila, že komunisté se také stávali oběťmi nacistického režimu. V tom má pravdu, ale už nezdůrazňuje, že vztah hlavní komunistické velmoci SSSR k nacistickému Německu byl striktně účelový.
V roce 1939 se totiž Sověti s nacisty dohodli na rozdělení sfér vlivu v Evropě a s výjimkou Finska, které se za cenu územních ztrát ubránilo, svou sféru obsadili bez ohledu na nezávislost tamějších států. Bylo v ní Pobaltí, část Rumunska a Polska (jehož zajatý důstojnický sbor zmasakrovali v Katyni).
Byla to přitom právě Marta Semelová, která si médiím stěžovala, že při učení o historii chybí "celkový mezinárodní pohled a kontext doby".
"Ocenění by si zasloužili úplně jiní lidé, a těmi jsou bývalí pohraničníci, kteří naše hranice bránili. Byli to právě pohraničníci, kteří měli zásluhu na tom, že některé provokace na státních hranicích nepřerostly v konfrontace širokého rozsahu a narušení míru. Byli to příslušníci pohraniční stráže, kdo zabezpečovali klid pro pokojný život a práci lidí nejen v pohraničí."
Do třetice Marta Semelová na téže schůzi. Není zřejmé, o jakých provokacích, hrozících přerůst v konfrontace širokého rozsahu, hovoří, či zda jen cituje z příruček komunistických politruků. Za připomenutí ovšem stojí plány sovětských maršálů na to, jako na počátku třetí světové války obětují československou armádu při krvavém čelním úderu směrem k Rýnu (podrobněji o nich zde).
"Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i ve všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva."
Miroslav Grebeníček, poslanec a syn bývalého komunistického vyšetřovatele, tato slova pronesl 8. února 2013 (více zde). Historik Prokop Tomek Vojenského historického ústavu si ale čin Palacha, který se upálil po sovětské okupaci Československa v roce 1968, vykládá jinak.
"V době, kdy se Palach upálil, už reformním komunistům nevěřil. Vždyť jeho skutek je vyjádřením zklamání z toho, jak ustupují ze svých pozic a skládají zbraně. V té době ještě nebyl u moci Husák, ale právě představitelé strany, kterým dříve zřejmě věřil i on. Stejně jako ostatní ale doufal, že budou společnost stále více demokratizovat," uvedl.
DOKUMENT: Grebeníčkův projev k Janu Palachovi |
Není bez zajímavosti, že Grebeníček svého času ve Sněmovně označil popravu Milady Horákové komunisty za justiční vraždu, a uznal tak protiprávnost činu tehdejšího režimu. Mezi jeho jinými výroky, hájícími bývalý režim, se však toto jeho tvrzení poměrně rychle ztrácí.
