Jak se zdá, nikdo z českých papalášů nebude u předávání Nobelovy ceny za mír, kterou letos dostala Evropská unie.
Předně je třeba poznamenat, že to není žádná hrůza. Neúčasti našich představitelů si všimne málokdo a aspoň v Bruselu ušetří za ochranku, kterou by museli najmout k ostraze drobných kancelářských předmětů. Nepřijedou ani jiní státníci, večírků mají před Vánocemi dost. Předávání Nobelovky navíc není věc, kvůli které by se zocelovaly či rozpadaly mezinárodní vztahy. Celá věc by nestála za zmínku, kdyby nebyla symbolem neujasněných a chybných vztahů země k Unii. A to bez ohledu na to, zda si takové ocenění zaslouží.
Daj-li medaili
Když se uděluje Nobelova cena míru a nedostává ji zrovna Matka Tereza, vždy to vzbudí hádky a polemiky. Obama se sotva ohřál v Oválné pracovně a už ji měl, jen za krásnou rétoriku. Oceněni byli dřív i bývalí teroristé z Izraele a Palestiny či z Irska.
Ale vůbec nejproblematičtější je, když cenu dostane nějaká organizace. To už se zdá, že si nobelovský výbor vůbec neví rady. Či snad na světě neexistují mírotvorci z masa a kostí, jen ti papíroví?
Když byla letos vyznamenána Unie, prezident Václav Klaus to pateticky označil za tragický omyl. To, že to není žádná tragédie, ví každý kromě něj a jeho fámulů Hájka a Jakla. Ale je to omyl? Mnozí si to myslí a vrtí hlavami nad tím, jak se zasloužila o mír nudná byrokratická a často směšná organizace, kterou polovina Evropy trpně snáší jen jako "nutné dobro".
Podívejme se na to z jiné stránky: Einstein dostal Nobelovu cenu šestnáct let poté, co objevil teorii relativity, a ještě za úplně něco jiného. Náš nobelista Heyrovský dostal za objev polarografie cenu po dlouhých sedmatřiceti letech. Doba mezi objevem a oceněním ve vědě trvá velice často desítky let.
A pokud uznáme, že organizace mají být mezi laureáty, Unie si to zasloužila už dávno. Z krvavého nesnášenlivého kontinentu učinila idylu a zdá se, že se jí to daří i na Balkáně. Idea, že mír stejně jako láska procházejí žaludkem, byla geniální.
Nepřipouštíme-li organizace (a k tomu se kloním), pak měli dostat cenu za svého života otcové zakladatelé Unie, například Adenauer, Churchill, Schumann či Spinelli. Mír, který bereme za naprostou samozřejmost, je výsledkem jejich konkrétního projektu a úsilí. Měli bychom jim nejen dávat ceny, ale čas od času na ně děkovně vzpomenout, když si užíváme předvánočních nákupů.
Čili, cena pro dnešní EU asi omyl je. Ale je to náprava staršího omylu. Měli ji už dávno dostat otcové zakladatelé.
Jet, či nejet?
Vztah k budoucnosti Evropské unie je prvořadým národním zájmem republiky. Něčím, v čem by měla mít pravice a levice podobný názor, i když v něčem se mohou lišit. Tím spíš by měl být ujasněn uvnitř vládní koalice a sladěn mezi prezidentem a ministrem zahraničí. Pokud něco takového není, země vypadá schizofrenně, ba co hůř, směšně a nespolehlivě.
Netřeba dodávat, že Česko tak působí. ODS je skeptická až protievropská, stejně jako KSČM. ČSSD je ústy huráevropská, ale když jde o její zájem, klidně zemi v Unii poškodí, jako když Paroubek svrhl Topolánka uprostřed předsednictví. TOP 09 je proevropská, ale v koalici s ODS se nedokáže dost prosadit.
A prezident? Klausovy názory na Unii jsou zajímavé z lékařského, akademického a možná romanopiseckého, nikoli politického hlediska. Natolik jsou extrémní a vypovídají o úžasné neznalosti zahraniční politiky.
Skepse, kterou vyjadřuje část ODS včetně premiéra Nečase, má racionální jádro: je jím kritika nespravedlnosti (podpora francouzských zemědělců), byrokracie (ohromné množství zbytečných směrnic) a překotné federalizace, která může poškodit zájmy Česka (nikdo neví, jak to dopadne).
Na druhou stranu si však Nečas neuvědomuje, že Evropská unie je jediný prostor, kde se republika může cítit bezpečně a kde její hlas má váhu násobně větší, než má hlas malého státu v běžných stycích. Nedoceňuje nejen finanční, ale právní a civilizační pomoc, kterou nám státy, které unikly ruskému jhu, prostřednictvím Unie poskytly a poskytují. Někdy zcela zbytečně hrajeme roli zlého dítěte, spíš z důvodů vnitropolitických než státnických.
Existence nejen Česka, ale střední Evropy jako takové je bez Unie krajně nejistá, jako tomu bylo kdykoli v minulosti. Můžeme se na Unii zlobit, ale je životním zájmem země být v jejím hlavním proudu. To bychom při vší rozumné kritičnosti měli dokazovat slovy i gesty. Tak dobrá, nejedeme. Ale čí je to chyba?
Paradoxně je to chyba velkého fandy Unie a Evropana Karla Schwarzenberga. Když Klaus nadává a Nečas brblá, má to být on, kdo jako ministr zahraničí vymyslí, jak to s nimi uhrát.
Že je to těžké? Prezidentský kandidát, který se hlásí do služby, by to měl zvládnout.
