To amatérsky natočené video oblétlo planetu. Psal se 20. červen 2009, bylo kolem půl sedmé večer. Írán měl po volbách, zřejmě zfalšovaných. Nejen v Teheránu se konaly opoziční demonstrace proti staronovému prezidentovi Mahmúdu Ahmadínežádovi.
Režimní bijci vyrazili do ulic. Provládní ostřelovači šířili zmatek palbou ze střech. Teror začal. Na videozáznamu, který se dostal do zahraničí, umírá v prachu ulice mladá půvabná žena. Záhy se na webu objevuje její jméno i povolání: Neda, studentka hudby.
Íránská vláda v té době zakázala všem cizím novinářům v zemi pracovat. Veškerá komunikace s demonstranty proti tvrdému, ke všemu odhodlanému teokratickému režimu probíhala přes sociální sítě, e-maily či telefony.
A tak se stalo, že novináři ve snaze najít Nedin civilní snímek sáhli na Facebook... a vzali život jiné ženě jménem Neda. Spolu s videem umírající studentky se totiž objevila fotografie tehdy dvaatřicetileté učitelky angličtiny Nedy Soltáníové. Mrtvá se jmenovala Neda Aghová Soltánová a bylo jí 26 let (více zde).
Tajná policie chtěla omylu využít
Íránská tajná služba brzy zjistila, že došlo k záměně. A rozhodla se chyby využít k propagandistickým účelům, neboť Neda - respektive obě Nedy - se mezitím staly symbolem revolty roku 2009.
Pedagožce Nedě se rozpadl svět, do ohrožení se dostala i její rodina. "Chtěli po mně, abych vystoupila a oni mohli říkat - vidíte, toto je Neda. A je naživu. Bylo jim jedno, že s tím nemám nic společného," vysvětlovala přeživší Neda britskému deníku the Guardian.
Tlak tajných prý byl enormní. Vyhrožovali i jejím blízkým. "Předvolali si bratra, matku. Obviňovali mě z vlastizrady. Což v Íránu znamená jediné - smrt," vzpomíná žena, která o svých zkušenostech nyní vydává knihu s příznačným názvem Má ukradená tvář (My Stolen Face).
Při vší smůle měla Neda Soltáníová krapet štěstí. Měla v pase řecké vízum, chystala se na vědeckou konferenci do Atén. Přátelé ji varovali včas: před vojáky, kteří ji šli zatknout, utekla do Evropy.
"Během těch dvanácti dní, od Nediny smrti do mého útěku z domova, se mi vše obrátilo naruby," říká nyní již íránská emigrantka. Na následujících devět měsíců, které strávila v německém utečeneckém táboře, nevzpomíná právě s láskou. "Každý den v takovém zařízení je utrpením nejen pro mě, ale pro všechny uprchlíky. Doma jsem dokázala mnohé, tady jsem nebyla nic - jen případ, složka s názvem uprchlík," konstatuje.
Zvykla si na život v emigraci?
Nyní je již lépe: učí se jazyk, přivyká nové kultuře. Buduje si nový svět v bavorském Mnichově. Přesto na Írán nezapomněla: "Je to těžké. Přátelé se žení, mají děti - a já u toho nejsem. Babička zemřela, bratr dostudoval, opět beze mě," vypráví žena, jejíž identitu si vzali novináři, byť se na jejím osudu dramaticky podepsal i íránský režim.
Neda přitom nebyla buřičkou. Naopak, chtěla prý být "dobrou občankou", která se snaží být "platná své společnosti".
Jak po všech zkušenostech s nimi vidí žurnalisty? "Jsem rozhněvaná, chovali se jako lehkomyslní amatéři. Můj případ je důkazem, jak nebezpečná může být ledabylá práce," míní Neda.
A dodává: "Od zpravodajské agentury jsem dostala omluvu tohoto znění: Omlouváme se vám za způsobené obtíže."
