Sálim seděl na lavičce ve stínu mešity. Měl čepici s kšiltem, triko s anglickým nápisem, umolousané kalhoty a velmi unavenou tvář. Ještě před několika dny sloužil v armádě syrského diktátora Bašára Asada. A jen před několika hodinami přešel režimními vojáky střeženou turecko-syrskou hranici. Dezertoval. "Protože chtěli, abych zabíjel lidi," říká prostě.
Měli velké štěstí, on i jeho nový přítel Hasan, který také opustil Asadovu armádu a ve stejný den jako Sálim přešel do Turecka. Setkání s někdejšími spolubojovníky by totiž ani jeden z nich nepřežil. Teď tu spolu ospale mžourají do slunce, které i v březnu statečně svítí na jihoturecké městečko Yayladagi ležící sotva pár kilometrů od hranice se Sýrií.
Sálim: "Mstí se rodině, když odmítnete vraždit."
Oba mladíci toho dne vstoupili do jiného státu i života. První hodiny tušené svobody a budoucí nejistoty prožiji s nimi. Než je doprovodím do zdejšího utečeneckého tábora, kam novináři nesmějí.
"Řada kamarádů z armády zemřela, když zkoušela zdrhnout. Odněkud je celkem snadné zmizet, u jiné jednotky to zase skoro nejde. Jsou schopní se mstít i rodině, když odmítnete vraždit lidi na ulicích," vysvětluje Sálim. Kouří jednu od druhé, a ač čerstvý uprchlík, nabízí mi cigaretu.
Armádu, kterou Asad poslal ostřelovat rovnou celé obytné čtvrti syrských měst, Sálim opustil již před pěti dny.
"Zavolal mi přítel, že pro mě našel bezpečný dům nedaleko hranic s Tureckem. Vyrazil jsem a naštěstí jsem se opravdu dostal k lidem, kteří mě nasměrovali dál," popisuje nebezpečnou pouť, zatímco popíjí nezbytně přeslazený čaj. "Pak jsem šel přes čáru. Pěšky. Několik hodin jsem bloudil neznámou krajinou... Vtom jsem uviděl auto. Naštěstí bylo turecké. S řidičem jsme si nerozuměli ani slovo, ale naložil mě a dovezl sem, do Yayladagi," vzpomíná jen arabsky hovořící rodák ze syrského přístavu Latákija.
Syrská armáda ovládla IdlibSyrská armáda po čtyřech dnech bojů zcela ovládla severosyrské město Idlib, které bylo doposud v rukou povstaleckých jednotek. Ty se z města, které je nedaleko hranic s Tureckem, musely stáhnout, uvedla agentura AFP. Boje se ve středu přenesly i na syrský jih, do města Dará. O život tam podle opozice přišlo 22 osob. Podle AFP ve středu přišlo o život 28 lidí. Turecký list Milat oznámil, že od soboty nemá kontakt s dvojicí svých zpravodajů působících v oblasti Idlibu. Ve čtvrtek uplyne rok od počátku povstání v Sýrii. Násilné střety v Sýrii mezi armádou prezidenta Bašára Asada a jeho odpůrci si od jejich počátku loni v březnu vyžádaly už nejméně 7 500 obětí. Zdroj: ČTK, iDNES.cz |
A koho, či co, zanechal v Sýrii mlčenlivý Hasan, rodák z těžce zkoušeného města Homsu? "Moji přátelé, moji bratři, skoro všichni, které jsem znal, zemřeli při bombardování Homsu. Odešel jsem do Turecka, protože jsem neměl jinou volbu," říká s prázdným pohledem. "Každou minutu, co jsem byl na útěku, jsem počítal se smrtí. Ale Bůh stál při mně, proto jsem došel ve zdraví," dodává.
Má-li Bašár Asad zarytého nepřítele, je jím mladík, který se nám představil jako Hasan. A který se narodil ve zničeném Homsu.
Branci, kteří mají střílet do lidí
Sálim ani Hasan nebyli profesionálními, kariérními vojáky. Do armády museli: branci ostatně tvoří většinu režimní armády čítající na 220 tisíc vojáků. Oba jsou také sunnité, kteří tvoří v Sýrii většinu: vojákům i státu ale tvrdou rukou vládnou alawité, členové heterodoxní náboženské společnosti vycházející z šíitské verze islámu.
K této skupině samozřejmě patří i členové Asadova klanu, který Sýrii - formálně republice - vládne v již druhé generaci.
Právě rok trvající násilnosti přitom začaly jako nenásilný zápas za svobodu a důstojnost všech Syřanů, které k revoltě motivovaly události tzv. arabského jara. Do demonstrantů ale vojáci i policisté začali hned zkraje střílet ostrými: kromě ostřelovačů poslal Asad do ulic rovněž tanky a dělostřelectvo.
Syrský režim se neopírá jen o alawitskou loajalitu, ale čerpá také z klasických, i Čechům známých totalit. Zdejší odnož původně panarabské strany Baas si nechala "vedoucí roli" léta garantovat ústavou. Nedávné referendum, během kterého armáda pokračovala v zabíjení civilistů a které opozice bojkotovala, na totalitě změnilo jen málo.
Kdo chce občanskou válku?
Jak vláda, tak opozice se snaží prezentovat jako "všesyrské". A obě se vzájemně obviňují z toho, že využívají sektářskou a nacionální kartu. Sýrie je domovem nejen Arabů (90 procent), ale i Kurdů (asi 9 procent). Co do víry dominují sunnité (téměř dvě třetiny populace), asi 12 procent obyvatel tvoří zmínění alawité.
Každý desátý Syřan je křesťan, tři procenta tvoří drúzové, další z heterodoxních náboženských společenství.
"V Sýrii nemáme problém s lidmi jiné víry nebo národnosti," přidává se do diskuse Muhammad, námořník z Latakie, který přišel přivítat nové příchozí ze Sýrie. "Třeba moje rodina...," začal, aby se zastavil uprostřed věty. Rozplakal se, neboť téměř všichni jeho blízcí v uplynulém roce zahynuli. Po chvíli však pokračuje a souhlasně rozkývá hlavy přítomných Syřanů. "Spory mezi komunitami rozpoutává Asad. Chce rozdělit a panovat. Doufá vytvořit spojenectví menšin, které straší sunnitskými radikály," dodává Muhammad.
Přesto: kdo zaručí, že zvítězí-li sunnité, nedojde, třeba v Homsu, ke krvavému zúčtování s alawity?
Ahmed: "Dávám mu tři měsíce!"
Slunce se už vydalo na cestu domů, patrně nejdůležitější den v životě Sálima a Hasana je již dávno za polovinou. Pomalu scházíme z kopce k uprchlickým táborům. Jejich modré plachty září do daleka. Stejně jako minaret, který uprchlické stany obklopil jako maják v moři nejistoty.
U brány do ospalého tábora hlídkuje vůz turecké policie. Zdá se, že Turci se Syřany vycházejí dobře, jakkoli si běženci po straně stěžují na podmínky v táborech. Těch je v jihoturecké provincii Hatay celkem sedm a hostí asi 12 tisíc uprchlíků.
"Ale jo, jídla máme dost. Ale potrápila nás tahle zima, děti byly pořád nachlazené. Topení tu funguje jen na elektriku, což nestačilo," popisuje zdejší život jeden z uprchlíků. "Nebo škola: je tu, ale vyučuje se v ní jen v turečtině, a té naši školáci nerozumí," dodává.
Přesto je jasné, že zatímco Turci jsou přátelé, se kterými je nutné doladit drobnosti, syrský režim je pro uprchlíky ztělesněním zla. Nikoliv možný partner k dialogu. Alespoň pro uprchlíky v Turecku již cesta zpět, tedy před březen 2011, nevede. "Dávám Asadovi tři měsíce," věští Ahmed Hasún, který žije v táboře od září. A píše tu knihu o Háfizu Asadovi, otci nynějšího diktátora. Prý z ní vyplývá, že Asad starší byl panovačný již coby student.
Naděje, které posilují všechny uprchlíky planety, ale nebývají vždy oprávněné.
Syrská opozice je roztříštěná, zatímco zuřivě bojující jádro Asadova režimu drží pohromadě. A opozice se stále rozpadá nejen zásluhou Asadových agentů, jak tvrdí diktátorovi odpůrci, ale i kvůli vnitřním mocenským bitkám. Svobodná syrská armáda, tvořená často dezertéry, je nedobře organizovaná a špatně vyzbrojená.
Povstalci dlouhodobě nedrží (na rozdíl třeba od svého času východolibyjských rebelů) žádný region země. Jistě, situace se může změnit, pokud se k protiasadovské straně naplno přihlásí třeba Kurdové ze severovýchodu Sýrie. Což se prý chystá v tomto měsíci... Další fáma?
Mladí chtějí bojovat
"Chci vstoupit do Svobodné syrské armády a nakopat Asadovi," říká Hasan. Pro boj se rozhodl i Sálim. Loučí se s námi před branou tábora stiskem ruky. V hornaté provincii Hatay se chystá další studená noc. Jak dlouho zde mladíci, kterým je teď kolem dvaceti roků, zůstanou? Vrátí se do Sýrie jako vítězové? Nebo budou i jejich děti bojovat s nachlazením? Násilí kousek za horami trvá už rok, den co den umírají další lidé. Což je jediné, co lze s jistotou říci.
