Žiletky do klínů žen z Keni vráží síla tradice, líčí český dokument

Oholená hlava, slavnostní náhrdelník a žiletka. Ženská obřízka vypadá v celé severní Keni skoro stejně. Ač je bolestivé mrzačení žen v zemi zakázané, z kmene Samburů ho podstoupí skoro všechny. České dokumentaristky natočily o krvavé tradici film Latim, který bude mít premiéru ve středu v Praze.

"Ráno mi oholili hlavu a oblékli slavnostní náhrdelník. Vlastně celý den byl velmi slavnostní. Večer mne položili na kůži před vchodem do domu. Ženy mě držely za ramena a za nohy. Strašně to bolelo," vypráví Elisabeth u své chýše ve vyprahlé vesnici Nangida.

Dokument Latim/Obřezané

Premiéra dokumentu o krvavé tradici ženské obřízky z dílny českých autorek Lenky Klicperové a Olgy Šilhové se uskuteční ve středu 19. 10. od 18 hodin v Kině OKO v Praze 7.

Jednatřicetiletá žena patří ke kmeni Samburů, kteří obývají suché pláně a hory v severní Keni. Podobně jako ostatní ženy z osamocené vesnice uprostřed polopouště Elizabeth zdobí čelenka z barevných korálků, náramky, velké mosazné náušnice a tradiční šaty z pestrobarevných látek.

Zářivé barevné ozdoby patří k samburské tradici. Stejně jako ženská obřízka, jejíž průběh právě bez emocí popisuje. Iniciační rituál, kdy se ze samburské dívky stává žena. Akt, při kterém se ženě odřízne část rodidel: buď "jen" klitoris, nebo klitoris i se stydkými pysky.

Nikdo už neví, kdy se s bolestivým rituálem začalo, ani proč se dělá."Dělali to naši předkové, musíme v tom pokračovat, je to tradice," zní jako mantra z úst mnohých Samburů. Naprostá většina žen tohoto kmene obřízku podstoupí, a to i přesto, že je v Keni zakázaná.

Nikdo se nechce oženit s neobřezanou

Pokud žena není obřezaná, nemá pro okolí žádnou cenu. Ostatní v ní stále vidí dítě a muži jí začnou opovrhovat. Žádný samburský bojovník si nechce vzít neobřezanou ženu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii.

"Spal jsem s obřezanými i neobřezanými ženami," říká v hloučku smějících se bojovníků jeden z nich. "Vzal bych si ale jen obřezanou," pokračuje v novém dokumentu českých autorek Lenky Klicperové a Olgy Šilhové, zatímco ostatní muži mohutně přitakávají.

Co na tom, že pro obřezanou ženu je pak každý pohlavní styk bolestivý a často ho doprovází krvácení a následné infekce.

Obřízka se většinou provádí v žalostných podmínkách nožem nebo žiletkou.

Kroužek žen přivede mladou dívku před její chýši, oholí jí vlasy, oblékne koženou zástěru a na krk pověsí slavnostní náhrdelník.

Pak jedna z žen, muži se obřízky nikdy nezúčastňují, proděraví dívce uši masivními mosaznými náušnicemi. Ta pravá bolest ale mladou nevěstu (obřízka se provádí hlavně těsně před sňatkem) teprve čeká. To, jaký typ obřízky podstoupí, rozhodne její rodina.

Co je ženská obřízka?

Ročně je podle zprávy UNICEF obřezáno více než 1,5 milionu žen, celkem je na světě nejméně 100 milionů takto zmrzačených žen. Obřízka se provádí především ve 28 zemích subsaharské Afriky a částečně i v zemích Arabského poloostrova a Blízkého východu.

Existuje několik typů obřízky, liší se mírou stupně mrzačících zákroků na rodidlech ženy:
Klitoridektomie I. stupně: odstranění části nebo celého klitorisu.
Klitoridektomie II. stupně (excise): odstranění klitorisu a části malých stydkých pysků.
Infibulace: zákrok, kterým se odstraní klitoris, malé a velké stydké pysky. Zbytek se sešije a nechá se jen malý otvor pro odtok moči a menstruační krve.

Zdroj: obrezane.cz

Samburce pak nezbývá než tiše sedět a čekat, až její mrzačení skončí. Správně by neměla ani hlesnout. Po zákroku ji matka či přítelkyně odvedou do nitra chýše, odkud nejméně tři dny nevyjde.

Následně si ji odvede manžel a je na něm, kdy začne vyžadovat plnění všech manželských povinností. Vnímání ženy je v samburské společnosti nevalné. Pro Sambury je klitoris a malé stydké pysky prostě něco, co lze zkrátit, stejně jako třeba vlasy nebo nehty.

"Žena je pouhý nástroj k plození," říká další obyvatelka Nangidy Josephine. "Muž má rád jen děti, mě ne. Porodila jsem mu jich jedenáct a přesto jsem pro něj nic neznamenala," popsala osud většiny žen z vesnice.

Vzepřít se krvavé tradici není jednoduché. Mnozí se domnívají, že odpor k obřízce do Afriky zanesl západní svět. Přesto se najdou ženy, které se nechtějí nechat obřezat. Musí se však smířit s tím, že je nejspíš zavrhne rodina a budou vyhnány z vesnice. Někdy se však celá rodina s dcerou raději odstěhuje, než by ji nechala obřezat. Vytrvalému tlaku okolí totiž dokáže odolávat jen málokdo.

"Je to na nás," věří některé emancipovanější ženy z Nangidy. "Měly bychom chodit vesnici od vesnice a snažit se ostatní přesvědčit, že obřízka není nic dobrého," říkají s tím, že je nutné tradici změnit.

Zatím ale od vesnice k vesnici chodí spíše zvláštní ranhojičky s žiletkami v hadříkách, které za kus býka, kozu nebo 1 000 až 2 000 tisíce keňských šilinků (necelých dvě stě až čtyři sta korun) nevratně zmrzačí další ženu.

Maralal, Keňa