Sedmnáctého března prošla v Radě bezpečnosti OSN nová rezoluce o Libyi. Za dva dny vzlétla nad Libyi první letadla mezinárodní koalice, kterou tehdy tvořily Francie, Británie, USA, Kanada a Itálie s příslibem dalších členů.
Začala válka, kterou americký prezident Barack Obama nechtěl, britský premiér David Cameron neměl zapotřebí, válka, již německá kancléřka Angela Merkelová nezvládla a které se italský premiér Silvio Berlusconi děsil. Kdo ji chtěl a potřeboval, byl francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Ačkoli začala jako ochrana civilistů, po páteční ministerské schůzce NATO v ní jde nepokrytě i o odstranění libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Američané v prvních deseti dnech bombardovali známé vojenské cíle plukovníka Kaddáfího, ale pak svá bitevní letadla stáhli a ponechali velení i další bombardování Severoatlantické alianci.
Zraněný povstalec v nemocnici v Adžedábíji (17. dubna)
Povstalecký bojovník u Adžedábíji (17. dubna)
Žádná al-Káida, žádný Hizballáh, ať žije Libye. Demonstrace proti Kaddáfímu v Benghází (17. dubna)
Od té doby čelí generálové NATO kritice libyjských povstalců, kteří západní letadla začali považovat za vlastní letectvo, ale také Francie i Británie, zaskočených tím, že Kaddáfí nepřestává masakrovat civilisty a zatlačovat povstalce na východ. Po stažení Američanů bombardují pozemní cíle francouzští a britští piloti.
Operací se sice účastní 15 zemí, avšak pouze sedm z nich s bojovými letadly. Mnohé ještě navíc s výjimkami. Tak například italští letci střílet nesmějí a mohou pouze dohlížet na bezletový režim, nizozemští mají jenom zajišťovat bezletovou zónu, avšak nikoli bombardovat pozemní cíle, Švédové, jako nečlenové NATO, střílet mohou, ale výhradně v sebeobraně při kontrole bezletového prostoru.
NATO teď nad Libyi posílá asi 200 letadel. Z nich 40 je sice stále amerických, ale jsou to jenom tankovací a průzkumné stroje. Dalších 40 amerických strojů zůstalo na zemi jako rezerva, která má být k dispozici, bude-li to nezbytné.
Chybí nám americké bombardéry, přiznává NATO
Sama Aliance přiznává, že by potřebovala asi deset dalších strojů schopných přesnějšího zaměřování nepřátelských cílů. Tedy bombardér A-10 Warthog, který se osvědčil ve válce v Perském zálivu jako účinná ničivá síla tanků a obrněných vozů, a kanóny opatřený AC-130 Spectre, z něhož se dá úspěšně ostřelovat nepřátelské území.
Znalci tvrdí, že libyjští povstalci jsou nadšení, avšak vojensky neschopní udržet území, na něž se sice za příhodné konstelace dostanou, avšak nedokážou si na něm vybudovat základnu a tu bránit. Proto bojiště připomíná přetahovanou, přičemž Kaddáfí za svůj konec táhne mnohem silnějšími a ničivějšími zbraněmi.
Američané tvrdí, že stále drží s ostatními spojenci jednotnou linii. Obama však dělá co nejméně, drží se stranou a nikomu nedává velkou naději, že kdy učiní víc. K zdrženlivosti má dobré důvody: američtí vojáci stále operují v Iráku a Afghánistánu a Bílý dům neví, co od revoluční vlny v arabských zemích čekat.
Washington nemá přesnou představu, kdo jsou představitelé opozice v Íránu, jaká role připadne Muslimskému bratrstvu v Egyptě ani to, zda bude někdo schopen nahradit Kaddáfího.
USA vyloučily možnost pozemního vojenského zásahu v Libyi a všichni v NATO zároveň vědí, že samotná letecká operace Kaddáfího o moc nepřipraví. Neochota vyzbrojit opozici znamená pro libyjskou krizi pat a pro letce týdny, možná měsíce hlídkování nad bezletovou zónou. Může se snadno stát, že nejpřijatelnější verzí pro všechny bude nakonec určitá kontrola nad Libyí a otevření humanitárních koridorů.
Události v arabském světě zaskočily Západ rozsahem i rychlostí. Rychle musel zapomenout na bývalé arabské spojence, odběratele zbraní a signatáře výhodných kontraktů. Hladký a rychlý běh věcí v Tunisku a Egyptě všechny poněkud uklidnil. Kaddáfí však věci komplikuje.
Je-li on schopen oponenty nazývat zdrogovanou lůzou a zahánět ji co nejdál od Tripolisu, není ještě nutné připravovat ústup v Sýrii, v Jemenu nebo v Bahrajnu.
