Skutečný Kaddáfí není fanfaron s gesty Mussoliniho, který se naparuje a pak zaleze, když na něj houkne rytíř v brnění.
Podívejme se na něj jinak: v roce 1986 se klidně postavil Reaganově Americe a šel s ní do ozbrojeného konfliktu. Válčil v Čadu a tím se vzepřel i Francii.
Bylo mu to jedno, protože je hráč. To projevil už ve svých sedmadvaceti, kdy stál v čele puče, jenž svrhl monarchii. Už jednačtyřicet let vládne Libyi a za tu dobu musel prokázat krutost, bojovnost a odvahu. Když diktátor přežije tak dlouho, svědčí to o tom, že je úspěšnou a silnou šelmou s dobrými instinkty, která se umí udržet na vrcholu potravního řetězce.
Operace Úsvit Odysey pokračuje druhým dnemLibyjská protivzdušná obrana pod palbou amerických stíhaček |
Kaddáfí přežil americké bombardování, pokusy o atentát, ale i dlouhé roky izolace. Nikdy neměl plné kalhoty, nesložil se, naopak bojoval, byť prostředky, jimž mezinárodní právo říká terorismus. Jako pokračování tehdejších válek nechal vyhodit do povětří americké a francouzské letadlo, s Brity si účty vyřizoval tím, že podporoval teroristy z IRA. Neměl problém hodit rukavici největším arabským potentátům a arogantně kázat Gorbačovovi, přestože se tehdy o SSSR opíral.
Vypadal jako blázen, ale vždy to měl dobře prokalkulované. Celý život mátl svým excentrickým chováním, bombastickými slovy i kabaretním vzhledem. Tak, že nakonec vždy zmátl všechny. Vypadá směšně, ale uvažuje chladně a racionálně. Stal se Bushovým vzorem polepšeného teroristy a šikovně se vykoupil z klatby za Lockerbie.
Že hraje dobře šachy i v hořícím domě, prokázal před několika dny: když bylo v OSN rozhodnuto o bezletové zóně, vyhlásil okamžité příměří. Vypadalo jako kapitulace, ale bylo to jen proto, aby získal čas dopravit jednotky k Benghází dřív, než z nebe začnou pršet chytré zbraně.
Nečekejme, že tenhle muž teď začne pobrekávat a zabalí to.
Ví, že je v koutě
Protože není hlupák, ví, že ani nemůže. Viděl, co potkalo Saddáma. Viděl, jak skončil největší přítel Ameriky Mubarak – zablokované účty a domácí vězení, a jakým psancem se stal velký přítel Francie, tuniský exprezident. Slyšel velmi dobře řeči o mezinárodním soudu a ví, že jemu Saúdská Arábie azyl u moře neposkytne. Ví taky, že ho k vodě pustili i Rusové a Čína, když nezablokovali v Radě bezpečnosti rezoluci o bezletové zóně.
Ale proč by o tom vůbec uvažoval: tak jako máme tendenci podceňovat barvité postavy jeho typu, máme současně tendenci přeceňovat sílu vlastních zbraní, když je nasadíme proti mužům z pouště, které považujeme za komické.
Na první pohled to vypadá děsivě: Amerika, Francie a Británie stojí proti němu, NATO zvažuje, jak se zapojí. Ale mohou jediné, ostřelovat ho ze vzduchu. Je to nepříjemné, ale válka o Libyi se rozhodne na zemi. Kaddáfí si může být jistý jedním – pozemní jednotky Západu se v Libyi nevylodí. Nemají na to mandát a ani se jim nechce. Dávají to i najevo.
Kdyby před osmi lety Američané Saddáma taky jen bombardovali ze vzduchu, seděl by možná v Bagdádu dodnes.
I tohle Kaddáfí ví. Může se samozřejmě stát cokoliv, může být zabit, zavražděn, jeho nálety demoralizovaná armáda se může rozpadnout, může přeci jen dojít k nějakému jednání za kulisami, při nichž mu nabídnou podmínky, jaké se neodmítají. Ale jinak to má pořád ve svých rukou.
I když to tak ve chvíli, kdy na něj dopadají chytré zbraně největších mocností Západu, nevypadá.