Šestice Čechů, která se vypravila na dovolenou do Libye, nakonec musela plán hodně pozměnit.
"Už v Tripolisu, na začátku cesty, jsme se najednou ocitli uprostřed velkých demonstrací na podporu Kaddáfího. Byly to režimní natřásačky, lidé pak organizovaně nastupovali do autobusů," popisuje pan Ota úvod cesty, kterou zahájili 18. února.
Jeho kolega ho doplňuje: "Bylo jasné, že se něco děje. Náš řidič mluvil do svého telefonu hlasem, z nějž bylo znát, že není vše v obvyklém pořádku." A pak zahlédli první stržené tyranovy podobizny a vypálené policejní stanice.
Ale to už mířili do saharských písečných dun, kde zpravidla nebyl mobilní signál, takže o dění v zemi ztratili přehled. Přesto brzy dostali od českých diplomatů varování, že se musí evakuovat.
"Měli jsme bezvadného průvodce z místní turistické kanceláře Magalena, byl to Tuareg jména Usáma, který nás bezpečně dopravil do města Sabha," popisuje pan Ota.
Tam pak kempovali před letištěm, podobně jako ještě asi tisíc lidí, převážně místních dělníků původem z Egypta, a čekali na evakuační odlet.
"Nesmírně nám s dojednáváním všeho pomohli čeští diplomaté. Po příletu do Káhiry nás ubytovali a ještě nám dali jídlo," podotýká Jiří Ota.
Přesto ten nejúchvatnější obraz, který si v myšlenkách z Libye přivezl, nemá nic společného s revolucí. "Bylo to, když jsme v poušti kopali do písku studnu a opravdu v hloubce asi půldruhého metru našli vodu. Žasl jsem."
