K revolucím dochází z určitého důvodu. V případě Egypta je důvodů hned několik: více než třicet let vlády jediného člověka, plány Husního Mubaraka předat prezidentskou funkci synovi, rozsáhlá korupce, klientelismus a protekcionářství nebo hospodářská reforma, která nepřinesla prospěch většině Egypťanů, ale i tak ostře kontrastovala s téměř absolutní absencí politické změny.
Výsledkem bylo, že mnozí Egypťané neměli pouze pocit odcizení, ale i ponížení. A ponížení je silný motivátor. Egypt byl na revoluci zralý; k dramatické změně by někdy během příštích několika let došlo i bez jiskry z Tuniska nebo existence sociálních médií.
Sociální média jsou jistě významným faktorem, avšak jejich role se zveličuje. Jen stěží jde o první rozvratnou technologii, která se objevila: také tiskařský lis, telegraf, telefon, rozhlas, televize a kazety představovaly hozenou rukavici zavedenému řádu své doby. A podobně jako předchozí technologie nejsou ani sociální média rozhodující: vlády je mohou potlačit nebo využít k tomu, aby motivovaly své stoupence.
Egypťané děkují vojákům.
Faraonův promeškaný čas
V politice hodně záleží na načasování. Mubarakovo prohlášení, že se nebude ucházet o znovuzvolení, by pravděpodobně bylo odvrátilo krizi, kdyby s ním prezident vyrukoval v prosinci. Oznámení však přišlo ve chvíli, kdy se již nálada ulice vyvinula do té míry, že se jeho prohlášením nedala utišit.
Počáteční úspěch revolucí nedefinuje ani tak síla protestujících, jako spíše vůle a soudržnost režimu. Kolaps Tuniska přišel rychle, protože prezident ztratil nervy, armáda byla slabá a nejevila ochotu stát při něm. Egyptský establishment a jeho armáda dávají najevo mnohem větší odhodlání.
Mubarakův odchod je významná, ale nikoliv rozhodující událost. Jistě, znamená konec jedné vleklé éry egyptské politiky. Zároveň znamená konec první fáze egyptské revoluce. Ale je to jen konec začátku. Nyní se rozpoutává zápas za egyptskou budoucnost.
S volbami nespěchat
Cílem musí být zpomalení politických hodin. Egypťané potřebují čas na vybudování občanské společnosti a otevření politického spektra, které bylo po desítky let z převážné části uzavřené. Nejlepší cestou vpřed je možná hybridní udržovací vláda zahrnující vojenské i civilní složky. Zpomalit hodiny však neznamená je zastavit. Skutečný politický přerod musí pokračovat, byť pečlivě odměřeným tempem.
Egypťané se v káhirských ulicí fotí s tanky.
Egypt by se měl vyhnout brzkým volbám, nemají-li se ti, kdo se během let dokázali organizovat (například Muslimské bratrstvo), těšit nespravedlivé výhodě. Muslimskému bratrstvu by se účast na politickém procesu měla umožnit za předpokladu, že akceptuje legitimitu tohoto procesu, vládu zákona a ústavu. Dějiny a politická kultura Egypta naznačují, že přitažlivost tohoto hnutí bude mít přirozené hranice, pokud Egypťané dokážou překonat své nejdůležitější neshody, udržet pořádek a obnovit hospodářský růst.
Klíčový význam má reforma ústavy. Egypt potřebuje ústavu těšící se široké podpoře – a zahrnující pojistky a vyvažovací mechanismy, které ztíží možnost, aby menšiny (dokonce i takové, jež mají podporu prosté většiny voličů) vládly většině.
Prostě nelze vyhovět všem
Revoluční hnutí se zákonitě rozpadají do frakcí. Jejich jediným společným cílem je svržení stávajícího režimu. Jakmile se přiblíží dosažení tohoto cíle, jednotlivé části opozice si začnou budovat podmínky pro druhou fázi boje a blížící se soupeření o moc. V Egyptě už vidíme první známky tohoto procesu a v nadcházejících dnech a týdnech jich uvidíme stále více.
Egyptský premiér Ahmad Šafík ujistil, že kabinet vrátí lidem práva.
Někteří lidé v Egyptě se spokojí pouze s úplnou demokracií, jiným (těch bude pravděpodobně většina) bude nejvíce záležet na veřejném pořádku, větší zodpovědnosti oficiálních míst, jistém stupni politické participace a zlepšení hospodářské situace. Nikdy nelze vyhovět požadavkům všech protestujících a režimy by se o to ani neměly snažit.
Egypt čekají obrovské hospodářské potíže, které nedávné události ještě zhoršily, poněvadž zaplašily turisty, odradily investice a držely mnoho lidí mimo pracovní proces. Problémy spojené s rychle rostoucí populací, nedostatečným vzděláním, nedostatkem pracovních míst, korupcí, byrokracií a rostoucí globální konkurencí představují největší hrozbu pro budoucnost země.
Lidé zvenčí měli a budou mít jen omezený vliv na vývoj událostí. Přerušovaná volání Spojených států po omezené politické reformě narážela v posledních třiceti letech většinou na neúrodnou půdu. Jakmile krize vypukla, byli hlavními protagonisty lidé v ulicích, Mubarak samotný a především armáda. Také do budoucna to budou v převážné míře Egypťané, kdo rozhodne o vlastním směřování.
Revoluce skončila, demonstranti balí deky a míří domů (14. února 2011)
S ohledem na to by si zahraniční aktéři měli dávat pozor, aby do dění nezasahovali příliš, zejména na veřejnosti. Je na Egypťanech, aby si sami určili, jaká míra a jaká forma demokracie bude v zemi zavedena. Lidé zvenčí mohou podat pomocnou ruku – například v podobě návrhů ústavní reformy nebo hlasovacích procedur –, ale mělo by se tak dít soukromě a formou rad, nikoliv požadavků.
Na závěry je příliš brzy
Pro region budou mít události v Egyptě nerovnoměrné důsledky. Ne každou zemi ovlivní egyptské dění stejně. Skutečné monarchie, jako je Jordánsko, mají legitimitu a stabilitu, jaká lídrům monarchií falešných (Sýrie, Libye a Jemen) a také íránskému režimu schází. Hodně bude záležet na tom, co a jak se v příštích dnech stane.
Iráku byla změna vnucena zvenčí a silou, zatímco změna v Egyptě vzešla zevnitř a v podstatě byla spíše výsledkem shody než donucování. Ještě je však příliš brzy na posouzení, zda bude změna v Egyptě dalekosáhlá a trvalá, natož zda bude pozitivní, a proto je také příliš brzy hodnotit její historický dopad.
Richard N. Haass
Autor, Richard N. Haass, je někdejší ředitel politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí, je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
