Jasně, teď opravdu překrucuji a sociální demokracii se posmívám příliš. Přesto se jistá míra ironie nabízí a není zcela od věci.
Věcně vzato experti dali předákům sociální demokracie doporučení, co dělat s obrazem strany ve veřejnosti. A vedení strany o těchto radách přemýšlí.
Už žádný Michal DavidA některé lidi ukliďte, poradili experti ČSSD |
Socialistům se určitě nelze smát, že řeší otázku, co s Paroubkem a jakou odpovědnost jeho osoba za volební výsledek nese.
Sleduji pravidelně Paroubkovy poslední výtvory na internetu a bavím se jimi: jsou to projevy muže, jehož nesmírná velikost zatím nebyla pochopena jen shodou dějinných okolností, jemuž však, jak si myslí, tytéž dějiny nakonec dají plně za pravdu.
Ovšem chápu – sociální demokraté se mojí (přiznávám poněkud úchylné) zábavě nemohou věnovat se stejným nadhledem, projevy jejich bývalého šéfa se jich týkají více, logicky je dráždí a rozleptávají.
Rozumím i úvahám, že sociální demokracie by se měla odstřihnout od hvězd typu Michala Davida: já ho mám též spojeného s osmdesátými lety husákovského komunismu, tudíž mě jeho účinkování ve volební kampani nějaké strany určitě nepřivede k myšlence ji volit. Ale právě v tomto bodě už se ukazuje důvod, proč je jistá, řekněme předběžná, ironie namístě.
Socialisté totiž vážně nezískají nové voliče jen tím, že se odstřihnou od starého režimu, od Michala Davida.
Z jejich úvah probleskuje klasická nemoc české politické třídy, jíž ostatně trpěl i Paroubek a jeho lidé: všechno stojí především na práci s veřejností a na image, stačí drobná změna parametrů a bude líp.
Nyní odstraníme Paroubkův nabubřelý styl, Rathovo hulvátství a trapné účinkování Michala Davida – sociální demokracie povstane z popela.
Ne že by zmíněné kroky uškodily, existují ovšem i další nezbytné věci, v nichž už jde o program a o politiku jako takovou, nikoli o image. A zde se nápadů mezi Paroubkovými pohrobky objevuje podstatně méně.
Třeba jak dosáhnout opravdu potřebných výrazných úspor ve veřejných rozpočtech při zachování tradičních hodnot sociální demokracie. Nebo ukázka z praktické politiky: nechápu, proč socialisté mnohem více nekritizují problematické personální kroky nové koalice.
Například jmenování Davida Vodrážky, jehož znalosti zahraniční politiky jsou – mírně řečeno – sporné, do čela zahraničního sněmovního výboru je dost děsné a zavání prostým přidělením trafiky pro muže poraženého na kongresu ODS.
Socialisté však k události skoro mlčí. Jako by byli uštknutí, nemohoucí.
Abych si z Paroubka nedělal jen legraci – když říká, že sociální demokracie je nyní velice nevýrazná, má pravdu. Akorát on byl výrazný zase až moc.
