Ten se raději válí v milionech, než by k sobě přitahoval nebezpečnou pozornost. Zato hvězdná trojice - Zeman, Topolánek a Paroubek - útočností nešetří.
Bývalého předsedu ODS, prezidenta Klause, dejme do jiné kategorie, třebaže jeho kritika ODS byla také hodně ostrá. Nezněla ovšem z politické penze, nýbrž z Hradu, a víc než osob se týkala idejí.
Prezidentovi se zdálo (a možná dodnes zdá), že ODS po jeho odchodu sešla z cesty. Kritizoval její politickou vyprázdněnost, ideovou bažinatost a pragmatismus, hraničící s jakýmsi mafiánstvím českého druhu.
Bývalí premiéři jdou obvykle přímo na věc: následovníci jsou trapní, nic neumějí, člověk nad nimi pláče nebo se směje. Pohled na tyto útočné exčinitele není pěkný.
Už sám obyčejný vkus by žádal, aby padlí mlčeli nebo aby se alespoň místo nadávání oddali věcným úvahám. Ale vkus je v politice dosud tuze vzácné zboží.
Zato revanš, odplata, potměšilost jsou položky velmi běžné. Člověk se až diví, že tito mstivci nevidí, že jejich nadávání těm neporaženým zpětně hanobí hlavně jejich politickou památku.
Zeman straně, kterou zvedl do výšin, hodně ublížil. ČSSD mu také ublížila. Jen věštec by asi věděl, k čemu tu válku obě strany vedly. Předáci si asi potřebovali podříznout hrdlo. Výsledek je impozantní: Zemana nezvolili jeho věrní prezidentem. Naopak jej izolovali v jezevčí noře.
Pomsta jezevcova byla sladká: zařízl v letošních volbách rovnou celou stranu, i s Paroubkem. Prezidentování se nedočkal Zeman a nedočká se ho ani Paroubek. Lze si vyfantazírovat jiný děj: Zeman na Hradě, Paroubek po vítězných volbách premiérem, s perspektivou, že to pak po Zemanovi vezme.
Stačilo neválčit, nýbrž spolupracovat. Česká levice je silná, jejím nepřítelem je nakonec ona sama. Ale i podřezávání vlastních větví je v naší politice obvyklé.
Zemanovi se zdařilo dokonale, žízeň po pomstě i za cenu svého definitivního konce v politice jistě uhasil.
K šikmé ploše se může přiblížit i Topolánek. Zaujmout pozici ukřivděného a zrazeného je lákavé a Topolánek k ní nemá daleko. Svůj pád může interpretovat jako spiknutí či puč nejbližších spolupracovníků. Vždy je lákavější vidět sebe jako oběť nehodných intrikánů než jako oběť vlastní politiky.
Na kongresu ODS může tímto způsobem vystoupit - ale může se také uchýlit k pokusu o rozumnou analýzu událostí.
Paroubek se po porážce vzdal funkce rychle, kultivovaně a elegantně. Dlouho mu tato noblesa nevydržela. Pár dní po volbách je to už zase starý dobrý Paroubek metající kletby, urážky a posměšky na všechny strany včetně strany sociálně demokratické.
Už zase je obklopen neschopnými nýmandy, padouchy a agenty neznámých sil. Politik, který se nepřiměřeně nadouval před volbami, nadouvá se zase. Za frajeřinu to může považovat skutečně jen nějaký hokejista, například Šlégr.
Podobné chování jsme zažili i u mnoha poražených z politické drobotiny. I ti malí činitelé, když nejsou zvoleni, jmenováni, navrženi, hned odhalují, pomlouvají, špiní lidi, s nimiž ještě pár dní před svým pádem byli kamarády a spolupracovníky.
Je to obvyklé, mají vztek, nemají vkus, tak do toho šijí. A ještě se chtějí tvářit jako objevitelé pravd a odhalovači neřádu.
Politický pád a odchod ze scény snášejí dobře obvykle jen ti politici, kteří politickou funkci k mocnosti své osobnosti nikdy nepotřebovali. Byli někým a něčím už před funkcí, zůstali tedy postavou i po ztrátě funkce.
Jenže takových politiků máme málo - tedy takových, kteří vynikli, vyšvihli se kdesi v nějakém oboru, získali věhlas, úctu i majetek a pak na tento dort jako třešničku položili politickou funkci.
Člověka, který si sebe váží, má úctu lidí a věhlas mezi důvěryhodnými osobami, politický pád nerozčilí ani netrápí.
Všimněme si, jak často se po pádu takových osobností spekuluje, co vlastně budou dál dělat, co si počnou. Je to smutné spekulování. Občas se dokonce naznačuje, že se o ně má stát nějakou zákonnou formou postarat. To je ještě smutnější.
Veřejnou funkci zastával člověk, který si neví rady s vlastním osobním životem? A záležitosti milionů lidí spravoval? To je hrozné!
Přesto je s padlými politiky ustavičně nějaké trápení - půjdou do diplomacie, budou radit příští vládě, přihrají jim noví mocní prebendu?
Kdysi dávno, za úsvitu československé demokracie, říkal jistý politik: služba vlasti se neplatí. To bylo velmi nóbl, velmi nezištné a velmi naivní.
Ve skutečnosti je vlast dojná kráva a sloužit jí je výnosné. Proto na konci služby tolik vzteku, slz a nadávek. Byl jsi politikem, byl jsi všechno. Teď tě sesadili, zapomene se i tvoje jméno, tvář, i to, cos napáchal. Budeš nic, a to je kruté.
Jsou režimy, kde tento osud padlého politika nečeká. Nikomu nevisí na krku, je rovnou popraven. Ale tak daleko ještě nejsme.
