Kdyby Češi důvěřovali své vlastní justici jako Poláci Bohu, bylo by Česko zemí zcela zmatených lidí. Univerzální nevíra, která Čechy provází jejich poutí od kolébky k hrobu, je naštěstí dokáže i stejně univerzálně obrnit.
Pondělní verdikt soudce Vojtěcha Cepla, že nejvyšší státní zástupkyni, exministra spravedlnosti, místopředsedu Nejvyššího soudu a další špičkové představitele justice můžeme veřejně nazývat "zákulisní justiční mafií", je ovšem stejně nebývale skandální jako nebývale uklidňující.
Uklidňující je, že takový výrok vůbec padl, navzdory pokusům odstavit příslušného soudce od případu. Ale to je ta dobrá část zprávy. A není to ani polovina, spíše jen třetina.
Další částí je totiž pochybnost: bude tento výrok platit za rok, až zase doputuje k nadřízené instanci? Jestli v rozhodování českých soudů můžeme něco předvídat, pak je to nepředvídatelnost.
Nezruší Ceplův verdikt někdo, kdo bude potřebovat některého z "mafiánů" k zajištění rychlejšího profesního postupu?
Pamatujme: nemáme stále soudcovskou samosprávu, profesní kariéra soudců a státních zástupců je v cizích rukou a mezi "mafiány" jsou opravdu (ale opravdu) důležité osoby.
Resort nespravedlnosti
A právě to je ta třetí třetina: "mafiány" jsou ti, kteří mají být ve skutečnosti garanty spravedlnosti. V zákulisí se scházejí a snaží se ovlivňovat kauzy, což se jim prý zatím daří. Tak to před třemi lety formulovala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. V době, kdy se jednalo o snahu zamést pod koberec kauzu Jiřího Čunka.
Ceplův verdikt však není zprávou o Čunkovi, který za pár let stejně upadne do zapomenutí. Je zprávou o naší spravedlnosti, zemi i hodnotách, za které bychom se neměli stydět bojovat. Patří mezi ně i svoboda slova.
Ostatně samo slovo mafie je v této zemi už doma dlouho. Ano, mafie tu dokonce i určovaly směřování národa: v zemi, která dlouhá a dlouhá desetiletí nebyla plnohodnotným státem, vznikaly pochopitelné a vlivné paralelní struktury.
Byla to mafie svého druhu (skutečně si její členové říkali "maffie"), která ve spojení s Masarykem a Benešem v emigraci pracovala na rozvratu Rakouska-Uherska.
Ano, i disidentské hnutí konce sedmdesátých a osmdesátých let bylo mafií podobného typu i významu; všude, kde se stát potýká s nedůvěrou obyvatel, kde jsou jeho instituce spíše k pobavení než k respektu, tam všude se nejrůznějším mafiím opravdu daří.
Samozřejmě, povětšinou takovým, které neslouží ideálům spravedlnosti, nýbrž samy sobě - takovým, které si vytvářejí vliv pro vliv, pro peníze a postavení. To je bohužel i ta mafie poslední, o které mluvila Marie Benešová.
Příšerný úřední jazyk vytvořil pojem "resort spravedlnosti". Protože nemáme soudcovskou samosprávu, patří do jednoho pytle úředníci, státní zástupci a soudci. Jaký je jejich obraz v očích veřejnosti?
Podivné zakázky na poslední chvíli, podivné pokusy vyměnit některé funkcionáře soudu, neschopnost pracovat rychle a efektivně, a především nepřesvědčivost. O soudcích, kteří mají ve svých rukou osudy lidí, toho často víme velmi málo, neznáme jejich profesní kariéry a o některých z nich slyšíme jen ve chvíli, kdy si stěžují na snižování platů.
Je náhodné, že Vieweghův záporný hrdina z jeho posledního románu je soudce pronášející věty typu "chudoba je životní neúspěch"? Máme opravdu "resort spravedlnosti", nebo spíše "nespravedlnosti"? To je obraz, který může být stejně falešný jako nebezpečný. A týká se i těch dobrých a poctivých soudců: i takoví v něm totiž ztrácejí jeden klíčový atribut - důvěru.
Ano, justiční mafie zasáhla nejvyšší patra "resortu spravedlnosti" a ten si s ní evidentně neví rady.
Jak je možné, že místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera se za celé ty roky nedostal před kárný senát? Vždyť přece čelil podezření, že na jedné z mafiánských schůzek pronášel věty o tom, že nezávislost justice musí jít stranou. Není tato nečinnost pouhým potvrzením jeho slov v praxi?
Možná se blýská na časy
Zdá se, že nově se formující vládní koalice chce opravdu českou justici zreformovat. Je to bezpochyby dobrá zpráva. Zrušení vrchních soudů, které zhusta "okupují" podivné předtotalitní struktury, může znamenat zjednodušení soudní soustavy a tak i obecně její větší odolnost - no, řekněme, vnějším vlivům.
Také další reformní kroky, které zajistí lepší výběr soudců a zabrání přesouvání kauz od jednoho státního zástupce k druhému, jdou jistě správným směrem.
Jenže tou nejtěžší otázkou pro architekty změn není reforma justice jako systému. Ta otázka zní: jak zreformovat mafii, aby sloužila ideálům spravedlnosti?
