Autor tohoto textu se ještě před pár hodinami připravoval na to, že po volbách uslyší od Jiřího Paroubka řeč buď hodně nepříjemnou, nebo jenom nepříjemnou. Škála možností byla vzhledem k jeho předchozím projevům velká - od řečí o solidním vítězství a hlášek o novém únorovém puči přes to, že média střelila kozla, až po "podívejte se, já jsem již před časem vyvedl sociální demokracii z krize".
Jeho první odpolední řeč v Ústí nad Labem už byla jiná než dříve, přesto se však nedalo čekat, že věci naberou tak rychlý spád. A když se rozšířily první zprávy o rezignaci, Paroubkovi nejbližší spolupracovníci se chovali tak jako dříve - lež, lež, lež.
Jiří Paroubek se však - alespoň ve svém projevu - zachoval docela jinak než jeho věrní muži. Jakkoli nekultivované a nabubřelé byly jeho projevy dříve, ve své rezignační řeči mluvil tak, jako by mluvili západní politici starého střihu. Tedy skoro. Mohl si odpustit poznámku o tom, že prohráli "obyčejní lidé". Bylo to zbytečné, nedůstojné zbytku jeho projevu i vážnosti situace - jako kdyby lidé, kteří volili proti Paroubkovi, nebyli "obyčejní".
Z celkového hlediska je Paroubkův krok aktem politicky rozumným; aktem, který prospěje sociální demokracii. Pro první z menších stran - Věci veřejné byla právě jeho osoba zásadní překážkou jednání o nové vládě. Pro druhou z menších stran TOP 09 byl Paroubek překážkou částečnou, i když zde nepochybně přetrvávají zásadní programové rozdíly.
Přece však Paroubek svým krokem zvyšuje sociální demokracii koaliční potenciál. Jinými slovy, ČSSD se otevírá přinejmenším nějaká šance, že přece jen sestaví vládu. I když samozřejmě pravostředová vláda stále není vyloučena: už proto, že - jak by asi řekl šéf Věcí veřejných Radek John - neodešel jen "dinosaurus Paroubek", ale neuspěl ani "dinosaurus Langer": nedostal se do Sněmovny.
Paroubkův krok činí v každém případě povolební politickou situaci komplikovanější nebo zajímavější - podle toho, z jakého úhlu pohledu se na to díváme.