Voličské možnosti jsou na první pohled bohatší než jindy. Reálnou šanci na úspěch má šest stran, teoretickou další dvě. To Česká republika nepamatuje. I při širokém výběru je přitom paradoxně pro mnohé voliče nebývale těžké se rozhodnout.
Obě největší strany za poslední čtyři roky právem ztratily přízeň řady lidí, když prokázaly, že před zájmy země a občanů upřednostňují obchodní zájmy svých členů a spojenců (to platí zejména pro ODS) či mocenské zájmy svého předsedy (což platí pro ČSSD). Alternativy, které se nabízejí, jsou často málo čitelné a některé až nebezpečně populistické.
Čtenáři Mladé fronty DNES jsou tradičně zvyklí uvažovat samostatně, svobodně a bez potřeby rad od jiných. Proto bych nepovažoval za vhodné v tak soukromé a individuální oblasti, jako jsou volby, dávat nějaká jednoznačná doporučení, komu svěřit svůj hlas.
Objednejte si Volební SMSJak probíhají předvolební kampaně a kdo volby vyhrál, se můžete dozvědět z první ruky. Objednejte si volební SMS servis iDNES.cz. |
Naopak, sociální demokracie je tradiční a zavedenou součástí demokratického politického spektra. Tím skutečným problémem je však osoba jejího lídra.
Jiří Paroubek v poslední době opakovaně prokázal, že je pro prosazení svých mocenských, populistických či egoistických zájmů ochoten překračovat běžné politické normy, ať už jde o svržení vlády v době předsednictví Evropské unii či pokus o bojkot údajně nepřátelských médií.
Lze takovému muži skutečně věřit, že se po volbách nespojí s komunisty, pokud by to pro něj bylo výhodné?
V případě druhé nejsilnější strany v posledních žebříčcích zase může voliče zajímat, jak vážně to ODS myslí se skutečnou očistou od pochybných praktik z nedávné minulosti.
Vyměnila sice lídra a do čela postavila Petra Nečase, muže s poměrně dobrou pověstí i mezi politickými soupeři, ale na kandidátkách i ve vedení strany zůstává řada těch, kteří byli synonymem pro nebezpečné prorůstání politiky se soukromým byznysem a kteří brali v minulých letech svěřený úřad tak trochu jako soukromý podnik a podle toho se v něm chovali. Nevrátí se strana po volbách k zavedené praxi posledních let?
Případný volič ODS by proto zřejmě neměl doma zapomenout tužku a dát si důkladnou práci s kroužkováním. Totéž, i když v menší míře, jistě platí také pro voliče TOP 09.
I ta nabízí vedle tváří nových mnohé takové, u kterých se vyplatí důkladně zapátrat v politické paměti. Víte, co všechno už během své kariéry dokázaly?
Věci veřejné staví svou kampaň na neokoukanosti, ale míra populismu v jejich programu předčí i Paroubkovu ČSSD. Kombinace rázných slov, líbivých hesel a téměř sládkovské rétoriky i některých politických praktik může na méně otrlého voliče působit až hrůzostrašně. Není to až příliš velké riziko za domnělé skoncování se starými tvářemi?
Komunisté jsou, doufám, pro čtenáře MF DNES nevolitelní z tisíce a jednoho důvodu. Pro lidovce sice platí, že jejich vstup do Sněmovny je důležitý právě pro výsledný poměr sil, ale zároveň je to, obzvlášť letos, strana velmi nečitelná. Nebo snad víte, co prosazují?
Voliči zelených a Zemanovců si zase budou muset položit otázku, nakolik jim stojí za to riskovat, že jejich hlas může propadnout a posílit někoho úplně jiného.
Těch otázek samozřejmě bude před každým voličem stát mnohem více. Mohou se pohybovat od roviny striktně racionální až po zcela emotivní. Volby můžeme brát jako možnost trestu za špatné činy minulé, stejně jako vyjádření naděje v rozumné činy příští.
Můžeme je považovat za prostředek ke zlepšení své vlastní společenské a ekonomické situace, stejně jako za projev spoluodpovědnosti k zemi jako celku. Můžeme zvažovat, nakolik se té "naší" straně podaří prosadit to, co považujeme za důležité, od nápravy ekonomiky až po zahraniční politiku.
Můžeme mít tisíce jiných důvodů a motivů, proč poslat do parlamentu tu či onoho. Jak již bylo řečeno, volby jsou velmi individuálním činem. Přesto bych jedno doporučení měl.
Otřepané klišé říká: "Každá země má vládu, jakou si zaslouží." Ale jednu věc si naše země opravdu nezaslouží. A sice vládu Paroubka s komunisty. Nedovolme jim to.
