Mělo mě varovat první špatné znamení. Když jsem v pátek v poledne cestoval v Římě vlakem na letiště Fiumicino, zastavila ho porucha. Vyplašení pasažéři volali taxíky a po čtyřech do nich nasedali. Do jednoho jsem se vmáčkl, abych nezmeškal letadlo. Nezmeškal jsem letadlo. Vůbec neletí.
Na tabuli "Odlety" u Prahy stálo, že let je zrušen. Spěchal jsem ke "své" přepážce společnosti Wizz Air. Není tam ani fronta, protože úřednice se s nikým moc nebaví.
Evropská letiště se nemohou dočkat otevřeníProblémy nad Evropou sledujeme on-line |
"Není to chyba aerolinek, ale počasí. Nijak vám nepomohu," informovala mě. Aby bylo úplně jasno, zeptal jsem se ještě jednou, zda mám jet domů sám a za vlastní.
"Třeba vlakem," usmála se slečna. Ve stejné situaci jako já se ocitly další tisíce Čechů. Uvědomil jsem si, že budu muset domů jet po zemi a dost složitě.
16.00 Přátelé a rodiče mi hledají spoje do Prahy. Zkouším si na letištním nádraží koupit lístek na večerní vlak do Mnichova, ale je už plný. Další už mi úřednice odmítá hledat kvůli frontě za mnou. Zoufalec u vedlejší přepážky shání jízdenku do francouzského Calais. Možná by měl začít shánět lístek na loď. Já jedu do centra Říma.
17.00 Fronta před pokladnami na hlavním římském nádraží Termini už je tak dlouhá, že si ji se zájmem točí i kameraman italské státní televize. Stojím tu 30 minut.
Mám štěstí a kupuji lístek na vlak před šestou hodinou do Benátek, tedy na sever. Na něj má v Benátkách navazovat rychlík do Rakouska. Ale na přestup by tam zbývalo jen čtvrt hodiny. Důležitý moment: římský prodejce mě varuje, abych si nekupoval lístek na navazující vlak Benátky – Salcburk. Kdybych měl zpoždění, lístek mi propadne. Je vázán na konkrétní vlak. Poslechnu ho, a pak lituji.
17.45 Jedu italským pendolinem. Spolucestující mi vysvětluje, že běžně jezdí skoro prázdné. Je tak předražené, že ho i Italové bojkotují (asi 500 kilometrů v přepočtu za 1 820 korun). Dnes jede plné.
Pak mi slečna na vedlejší sedačce vypráví příhodu své kamarádky, která letěla z USA do Norska, ale kvůli sopce jí ráno odklonili let do Milána v Itálii, kde se probudila opravdu hodně překvapená. Spolucestující mě utěšuje, že v Benátkách jsou krásné památky a budu mít na co koukat. "Promiňte, ale na to teď opravdu nemám náladu," odpovídám nevděčně.
21.05 Přijíždíme do Benátek včas. I návazný přípoj do Rakouska je na místě. Důvod k radosti jen zdánlivě. Všechno ztroskotává na prozaické maličkosti. Jsou už zavřené pokladny. V devět večer na nádraží evropského významu v Benátkách jsou zavřené pokladny. Automat mezinárodní lístky buďto neprodává, nebo se mi nepodařilo ho k tomu ve zbývajících deseti minutách přimět. Jdu do hotelu.
Sobota
6.00 Hlídkuji u pokladen na nádraží už před otevřením. Místo vlaku mi nabídli lístek na autobus, který jede po dálnici do rakouského Villachu. I tak pokrok – blíž Vídni, z níž jede do Prahy nejvíc vlaků.
9.40 Z autobusu obdivuji alpské štíty. I ve Villachu opět budu mít jen 15 minut na přestup na vlak do Vídně, takže se modlím, aby autobus dojel včas.
12.50 Nastupuji do expresu směr Vídeň. Teď už mám šanci, že budu do večera doma. Otec si mě v telefonu dobírá, že jsem jako Phileas Fogg, co jel kolem světa za 80 dní v románu Julesa Verna.
17.54 Ve Vídni přestupuji na osobní vlak do Břeclavi. Trochu mě znervózňuje, jak jede pomalu a že zastavuje na každé stanici. Stihnu další přestup?
19.30 Jsem v Česku v Břeclavi! Za chvíli přijíždí rychlík do Prahy.
Neděle
0.00 Jindy liduprázdné ČD centrum v Praze na hlavním nádraží obléhá dav unavených cizinců. Tomu, kdo tu musí být do rána, nabízí železničářka čekárnu, ale už ji nikdo nevnímá.
Jsem rád, že si jdu jen pro lístek do Berouna, kde bydlím. Neplánovaný návrat z Říma po zemi mě stál přes 5 000 korun. Pro srovnání, celá zpáteční letenka Řím – Praha vyjde na 3 300 korun.
