Emoce listopadu 1989 nejlépe vystihují dobové rýmovačky, shodují se historici

Ty básničky vznikly už před 20 lety, když se poroučela totalita, ale premiéru mají až dnes. Rýmovačky a neumělé básně, které lidé po listopadu 1989 posílali Koordinačnímu centru Občanského fóra jako důkaz podpory, nyní historici analyzují s překvapivým závěrem: Amatérská poezie víc než jiné dokumenty vystihuje silné emoce, které tehdy lidé při změně režimu prožívali.

Emoce listopadu 1989 daleko lépe ilustrují básně a říkanky než jiné dokumenty, tvrdí historici.

Jakmile to ve společnosti vře, Čechů se v tu ránu zmocňuje múza a pouštějí se do sepisování vlasteneckých básniček. Bylo tomu tak v roce revolučních událostí 1848, při vzniku samostatného Československa (1918), v měsících komunistického převratu (1948) i pražského jara (1968). A jinak tomu nemohlo být ani před dvaceti lety, když se hroutila totalita.

Silné emoce vládly společnosti od 20. listopadu do 10. prosince 1989. Báseň oslavující blanické rytíře tehdy vyšla z pera Karla Zítka. A on si dodnes pamatuje, jak verše vznikly.

BLANIČTÍ RYTÍŘI

Dnes do své hory – Blaníku
vraťte se, rytíři, k spánku zpět
svobodu svou již držíme
a pevně na sta let.
Kulturu svoji – hrdost, čest
již nedáme si vzít
vy k svému spánku na věky
již budete mít klid.

Karel Zítek, Podůlšany, listopad 1989

"Jezdil jsem tehdy do Prahy přes Vlašim a jednou jsem míjel Blaník. A tam mě ty verše napadly," usmívá se Zítek. A prozrazuje, že v básni byla skrytá paralela se studenty z Národní třídy, které ztloukla policie. "Považoval jsem je za rytíře. I já jsem se vždy cítil jako student," dodává.

"Díky vám, blaničtí rytíři, přišli jste právě včas. Vždyť nebýt vás, národ celý by již zítra smetl čas," napsal tehdy spontánně Zítek.

Milan Drápala z Ústavu pro soudobé dějiny se probírá "poezií sametového kýče" a nachází další říkanku o blanických rytířích coby recích dějin, jejichž "místo je vždy tam, kde se právo lidu a pravda v loužích krve zašlapává". Ikonu blanických rytířů považují historici za prastaré a tak trochu cimrmanovské klišé, nicméně pověst prý mezi lidmi dosud rezonuje.

"Stejně jako naděje vtělované do svatého Václava. S ním byl zase po Listopadu spojován Václav Havel. Jeho glorifikace sahala málem až k nebesům, jakkoliv mu to muselo být protivné," domnívá se Drápala. Ostatně i na Havla byly tehdy složeny desítky lidových rýmovaček.

Byl to můj emoční výkřik

Jednu z mnoha desítek básní napsal tehdy patnáctiletý Pavel Vencovský. Na své dílko si i s odstupem dvaceti let pamatuje velmi dobře.

"Doba byla pohnutá a já jsem měl velkou touhu něco říct. Tak jsem napsal báseň. Byl to takový můj niterný emoční výkřik," vzpomíná pětatřicetiletý Vencovský. Od té doby básně nepsal. Občas mu to ale přece jen nedá a pro kapelu kamarádů napíše text k písni.

Bbla bla

Hoj ty štědrý večere, ty tajemný svátku,
cože komu pěkného neseš na památku?

Jakešovi vyhazov Štěpánovi basu,
zaplať pánu Bohu,
že šli všichni k rasu.

Cenu nově nalezené "poezie sametového kýče" spatřují historici zejména v tom, že události 17. listopadu se až dosud vysvětlovaly jen jako mocenský převrat.

Avšak emoce, které byly důležitou součástí společenských změn a ovlivňovaly i postoje vůdců občanské opozice, až dosud nikdo nezkoumal. "Vůdci Občanského fóra se vezli na revoluční vlně nadšení lidí. Nemohli jejich emoce ignorovat a někdy už ani ustoupit zpět. Mnozí z nich dokonce silným emocím na čas podlehli," říká historik Drápala.

Říkanky nejsou k smíchu

Poezie 17. listopadu může dnes lidem připadat směšná. Historik Jiří Suk však ke smíchu nevidí důvod: "I ona totiž naznačuje, co všechno si tehdy lidé od změn slibovali a v co doufali. Navíc nešlo vždy jen o kýč, ale i o vtipnou satiru anebo 'revoluci' v podobě karnevalu, kdy studenti ve vězeňských úborech nesli transparent: 'Jakeši a Štěpáne, na Borech tě čekáme!' Listopad měl mnohem více tváří a tohle je jen jedna z nich," dodává Suk.

Sklony k tvorbě poezie v době převratů nemají jen Češi. Například francouzský ženijní důstojník Claude Rouget de Lisle složil v roce 1792 ve své jediné hvězdné chvíli revoluční píseň Marseillaisa. Ta se o století později stala hymnou Francie.