Úterní jednání Ústavního soudu přineslo sice jen jedno překvapení, tedy námitku podjatosti proti předsedovi soudu a současně soudci-zpravodaji Pavlu Rychetskému, přesto bylo zajímavé. Ukázalo totiž několik mimoběžností v procesu i jeho předmětu.
Ústavní soud odložil LisabonVerdikt soudu má padnout v úterý 3. listopadu |
Snad nejzřetelnější je různorodost vyjádření účastníků řízení, kdy lze na jednu stranu postavit prezidenta republiky a vládu, a na stranu druhou početné parlamentní komory.
Zatímco prezident republiky a vláda obšírně souhlasí či nesouhlasí s navrhovateli, protože je pro ně snadné písemné vyjádření zpracovat, resp. schválit, předsedové komor se omezují na popis jednání o smlouvě, nikoliv na její obhajobu.
Nejen zde, ale zvláště v řízení o ústavnosti zákonů a jiných právních předpisů, by bylo účelné si ujasnit, k čemu vlastně vyjádření účastníků slouží.
Suverenita v pravém slova smyslu neexistuje
Mnohem významnější je však mimoběžnost užívání pojmů typu suverenita. Budeme-li na ni hledět jako na nejvyšší, neomezenou a výlučnou moc státu nad svým územím, pak jde již jen o takřka prázdný pojem, jemuž neodpovídá žádný reálný stát.
V této podobě byla suverenita prolamována smlouvami již ve 2. polovině 19. století, versailleským systémem po 1. světové válce a rozvojem mezinárodního práva po 2. světové válce. Tedy nejdříve garancemi práv náboženských a etnických menšin, posléze garancemi práv jednotlivců, kogentními zásadami mezinárodního práva atd.
Ohlasy na dnešní Ústavní soudCo říkají politici i právníci na odložení verdiktu: |
Je proto namístě uvažovat spíše o různých pojetích suverenity, tu oslabené, tu nějak zhodnocené. Svědčí tomu ostatně i srovnání, když se jiné členské státy v souvislosti s Lisabonskou smlouvou zjevně o svou holou suverenitu neobávají.
Výlučnou moc státu popírá Unie, ne smlouva
Zřejmě z této názorové diference vyplývá odlišnost pohledů na Evropskou unii. EU jako taková, a nikoliv až Lisabonská smlouva, popírá zásadu výlučné moci států, jejich podřízení se pouze určitému pravidlu, jemuž se podřídit chtějí, apod.
Svobodná vůle států a jejich občanů je zachována, takříkajíc, na vstupu a na výstupu, tedy při vstupu a možném vystoupení z EU. Začlenění do systému s sebou nese nutnost podřízení se jeho pravidlům tvorby vůle, jež jsou vcelku pochopitelně odlišná od pravidel systémů jednotlivých členských států.
To ovšem platilo již v letech 2003, kdy bylo referendum, a 2004, kdy jsme vstoupili do Unie. Mění se to kvantitativně, nikoliv kvalitativně.
Vrátíme-li se k procesu, je zajímavý různý způsob práce s loňským "lisabonským nálezem" Ústavního soudu. Vláda jej používá k vyvracení námitek stěžovatelů, což samo o sobě svědčí, že Ústavní soud se vesměs vyslovil i k tomu, co je předmětem tohoto řízení.
Zástupce vlády místy kulantně upozornil Ústavní soud na účelnost zpřesnit některá jeho tvrzení o rozsahu přezkumu a přípustnosti jeho opakování.
Naproti tomu právní zástupce navrhovatelů k soudcům a jejich loňskému postupu přistoupil značně kriticky, což nebývá úplně běžné, protože se zpravidla vychází z toho, že soud ví, co má dělat, přičemž kritizovat je jej možné v odborné komunitě, nikoliv však domáháním se konkrétních prohlášení v nálezu.
Obdobně neobvyklé je i požadování odpovědí na otázky, ledaže je chápeme jako argumenty, jež mají směrovat úvahy soudců.
Ať už rozhodne Ústavní soud jakkoliv, přispěje snad k odlišení možných výhrad proti Lisabonské smlouvě. Zabývat se totiž může jen problémy ústavními, které jsou výsečí problémů právních. Vedle nich ovšem existuje bezpočet výtek věcných, jejichž posuzování přísluší vládám a parlamentům, nikoliv soudcům.
