Kulička osudu rejdí, poskakuje, pak někam zapadne. Už už se zdá, že sem, a ryc, zapadne těsně vedle. Smysl to nemá, třebaže někdo prohraje, jiný vyhraje. Rozhodnou o tom holky Zubovky, Tlustý, či tamten poslanec, nebo jiný, či dva tři. Možná se vynoří nějaký dosud neznámý pravicový podivín, který si právě v den hlasování uvědomí, že se poradil se svědomím, a nemůže proto jinak.
Rozumět té politice nelze. Ale není to ani nutné, však jí nerozumějí ani její tvůrci. Namátkou se v nich můžeme přehrabávat. Jediný silný znak politiky je nenávist. Toho k tamtomu a zpátky.
Český silácký radikalismus slaví triumf. Je už dnes jedno, jestli to zavedl Sládek, Zeman, Paroubek, Tlustý, Topolánek, dál si dopište sami. Atmosféra je ostrá, zlá, připomíná začátek padesátých let, kdy se také každému měřilo krutě a nemilosrdně.
Dnes se už nevěší, nebo aspoň zatím ne, ale policie už v tom dost lítá, soudy jakbysmet. Temné síly, tajná spojení, násilí, pohrdání zákony. Samo padání vlády je opřené o kauzu Wolf, v níž politicky pobuřuje muž Dalík, který se přimlouval za Wolfa, a nepobuřují policie a soudy, které tři roky nebyly schopny právně uspořádat celkem nesložitou kauzu. Ale to nevadí. Zavřený či ospravedlněný Wolf je bezcenný. Jako politická veličina je Wolf nejasný.
Nenávist je nejsilnější politický motiv. Realista ve Sněmovně si řekne, mám na vybranou vládu Paroubka s účastí komunistů, nebo Topolánka se zelenými a lidovci. Takový je výsledek voleb, jiné budou za rok a půl a udělají třebas jiné varianty.
Topolánkovi odpůrci zprava chtějí od jeho vlády to, co by v nynější koalici neprosadila. Chovají se jako opozičníci. Pod heslem Žádejte nemožné chtějí vládu rozložit. Když ale padne, nebudou to oni, kdo převezme moc, nýbrž levice. Protože jsi nesplnil toto či tamto, předáš moc Paroubkovi s Filipem, měla by znít jejich námitka. Je to atmosféra února 1948, levice jde k moci, pravice dělá vše, aby se to povedlo.
Pro Topolánkovy kritiky to má výhodu: my byli vždy čistí. A nevýhodu: své čisté programy budou probírat doma na gauči. Ale ne každý je magor koncepcí jako Tlustý. Jsou i pravicoví odpadlíci s marginálními argumenty, které snad mají jen pohladit jejich zubaté ego, nic víc.
U nás se nosí být husitou. Mít pravdu boží hlava nehlava. Stát na čisté zásadě za každou cenu. Zhuntovat stranu, zemi, sebe, politiku, ve jménu zásady. Cepy do rukou, sudlice, kuše, ať krev teče, uvidí se, co z toho vzejde. Nikdo neví, co bude první den po pádu vlády.
Toto hlasování o vládě je hlasování husitů o čistotě knihy a kalicha. Laik by řekl, mají plány, cíle, kterých chtějí dosáhnout. Omyl, skáčou po hlavě do vody, hlavně když poteče krev nepřítele, kdysi přítele. Je až trapné opakovat starý ošoupaný vtip: Nevládnu já se svými dvanáctiprocentními daněmi? Ať tedy shoří celá chalupa a chcípne Topolánek se zločinnými patnácti procenty. Pak se uvidí, co asi bude dál.
Čitelný politik je Paroubek. Padají mu preference, bojí se, že Topolánek loví v EU přízeň voličů, jde do útoku. Zmatky po pádu vlády mu mohou nahrát. Minimálně zakryjí příznivý dojem z předsednictví. Co chtějí ostatní, bůh suď. Krev Topolánka. To je na politiku dost málo. Založ, Tlustý, stranu, vyhraj volby a prosaď dvanáctiprocentní daň. Ale to by si nenávist, matka politiky české, neužila.
