Vedle nich zhluboka dýchají holky oblečené do sukní a černých punčoch, mají v očích zlost a odhodlání. Jsou to ty, které během pokojné demonstrace jako první zvedly kameny a mrštily jimi proti mužům v policejních uniformách.
Leandros, který vypadá spíše jako indián než jako student, sám sebe mezi ně nepočítá. Ale je pomalovaný barvami jako tisíce dalších, kteří pochodují po Aténách. Zpod bundy vytáhne plastovou lahev s bílou tekutinou. "Tohle si rozmaž po obličeji, zabírá to proti slznému plynu," říká a sám si znovu potírá tvář. Na demonstraci přišel ještě s rudým praporem.
Atény byly plné už od dopoledne. Bezdomovci využili situace: prodávají za euro balíček papírových kapesníků. Je jasné, že to je ten artikl, který tu budou všichni potřebovat.
Změnu! strhl mladík davy
"Změnu! Změnu!" křičí Leandros. Nejprve volá sám, posléze jeho heslo začnou skandovat davy.
Jakou změnu by chtěl? "Studuji ekonomii, je to docela tvrdá dřina. Sám si studium nemůžu dovolit. Moje matka je nemocná a nemůže pracovat. Otec s námi nežije. Takže mě na škole vydržují mé tři sestry. Nejhorší na tom je, že v naší zemi si bohatí mohou koupit stejný diplom, který já dostanu po pěti letech práce. A co víc, ti správní si mohou koupit i pracovní místo," vysvětluje svůj pohled na svět.
"A když už si teď nějaký džob seženu, budou mi platit za osmihodinovou pracovní dobu, ale dřít budu hodin šestnáct. Přesčasy, práce načerno, to je v Řecku normální," říká. Výdělek vysokoškoláka se pohybuje kolem sedmi set eur měsíčně. "Z toho minimálně polovinu dávají absolventi za bydlení," zdůrazňuje.
Dav se mezitím dává na pochod aténskými ulicemi. Obchodníci stahují rolety. Řeka lidí se právě míjí s další demonstrací, kterou na náměstí Omonia svolali komunisté.
"Mladí nemají budoucnost"
"Jsem levičák, ale ne komunista. Vím, jak komunismus dopadl u vás ve střední Evropě. Ale my tu máme trochu jiné historické zkušenosti. Například občanská válka mezi pravicí a levicí po druhé světové válce není zapomenutá. Měli jsme tu pravicovou diktaturu, která skončila převratem v roce 1974. A tak to u nás bylo vlastně opačně, komunisté museli emigrovat," podává Leandros svůj výklad dějin. Nepochybně by s ním drtivá většina lidí na ulici souhlasila.
Napravo od nás mezitím skupina anarchistů začala devastovat banku. Dívky házejí do výloh dlažební kostky a jejich dílo dokonávají kluci. O kus dál si pak vyhrnou rukávy, pořezané ruce a nohy si bez mrknutí oka polévají kysličníkem a vodou.
Anarchisté se od hlavního proudu liší tím, že chodí po okrajích a zásadně zahalení. Je mezi nimi spousta rovněž maskovaných dětí, zhruba desetiletých. Zapalují odpadkové koše. A jakmile se někde objeví policisté, začnou po nich házet dlažební kostky a kusy uštípané z obrubníků.
Policisté pak do davu hodí malé kanystry se slzným plynem. A vypukne chaos. Čtyřicátnice Dimitra, která jde vedle mě, zmlkne v půlce slova. Kýchá, z očí jí tečou slzy, přesto se snaží vysvětlit, proč přišla.
"Jsem učitelka, vyučuji na vysoké škole počítače. Mladí lidé nemají žádnou budoucnost. Cítí se zoufalí, že poctivě ničeho nedosáhnou," říká a otírá si obličej. "Nevím, co o Řecku vědí lidé v Česku, možná sem jezdí na dovolenou a mají pocit, že je tu hezké moře a že umíme připravit dobrou kávu. Ale my si už ani na tu dovolenou nemůžeme dovolit jet," říká Dimitra. Účinky slzného plynu trochu polevily a dav se znovu nadechl.
"To, co se stalo s tím patnáctiletým chlapcem, to bylo víc než symbolické, policie je tady tvrdá a nekompromisní," dodává paní Dimitra, než zmizí. Naráží na smrt patnáctiletého Alexandrose Grigoropoulose, zabitého střepinou při střetu s policií minulou sobotu. Jeho smrt se stala rozbuškou nepokojů. - čtěte Řeckého mladíka zabila odražená střela, potvrdilo vyšetřování
Zakuklenci versus slzný plyn
Na hlavních třídách už začíná masivní bitka. Rozkřikne se, že policie nasazuje jiný druh plynu, po kterém vám je okamžitě na zvracení. Ale bojovné skupiny zakuklenců dál útočí, pálí, ničí, devastují.
Na zídce leží muž a nemůže popadnout dech. Někdo mu dává masáž srdce, polévají mu hlavu. Po chvíli se probere a zvrací.
"Co je mu?" ptám se černě oblečených anarchistů, kteří ho obklopují. Z kapes jim koukají kusy mramoru. "Slzný plyn. Ale ne ten, co se po něm jen brečí. Po tomhle má člověk pocit, že se udusí," říká jeden z nich, kolem nějž pobíhá jeho pes.
Těžko říct, zda to je pravda. Jedna zdravotnice opodál říká, že zvracení způsobuje i normální slzný plyn.
"Řecko je bezpečná země"
Uprostřed silnic se rozhoří ohně, a až budou v pozdních hodinách samy dohořívat - hasiče totiž v centru města není vidět vůbec - najedou do ulic úklidové čety.
Chlapíci s hadicemi omyjí dlažbu na náměstí, sklenáři přivezou do rozbitých obchodů tabule výloh. Majitelé obchodů zametou střepy, rozvěsí nové vánoční dekorace a otevřou ještě během večera, aby jim neutekl zisk. Atény budou zase působit jako spořádané město. Na několik hodin.
A nejen to. Nejnenáviděnější muž v současném Řecku, ministerský předseda Kostas Karamanlis, prohlásí na tiskovce v Bruselu, přenášené místními televizemi: "Řecko je bezpečná země." - čtěte Země je bezpečná, prohlásil řecký premiér. Aténami v tu chvíli létaly kameny
Je to za celý den první okamžik, kdy mám chuť se trpce zasmát.
