Až se zešeří, mladí lidé v kuklách zvlčí. Říkám si to celý den, když s nimi posedávám v jejich univerzitních táborech, kam policie ze zákona nesmí. A večer se mi to potvrdí.
Je kolem sedmé, velká demonstrace se blíží k parlamentu. Tam stojí kordony policistů. "Vrazi! Chráníte jen sebe, ne lidi! Prasata!" začne se ozývat z původně mírumilovné demonstrace, v níž převažují lidé středního věku. Jsou nespokojeni se "zkorumpovanou" a "zkurvenou" řeckou vládou. Ale mladí v kuklách se chopí svého díla, už šestý večer v řadě.
Sklo řinčí, pach slzného plynu nasytí vzduch. V ulicích vypukne pravá, nefalšovaná válka. Tamhle hoří, tamhle trhají dlažební kostky, odjinud zase znějí policejní sirény. "Vánoce letos nebudou," křičí jeden hoch se šátkem na hlavě. Vedle krumpáčem rozbíjejí mramor, utržené kusy se hned stávají municí v rukou nespokojenců.
Ulice pod majestátní Platonovou akademií osvětlují plameny. Hoří kiosky, kde se ještě před chvílí prodávaly buráky. Za chvíli dojde i na kavárnu Starbucks. Lidé středního věku, všichni ti starší demonstranti, se už rozutekli. Teď je to jen o policistech a mladých bojovných mužích v kapucích a kuklách.
Mluvila jsem s nimi v jejich noclehárně. V budově Polytechniky, kde spali na zemi i po lavicích. Tam je centrum jejich revoluce. "Občas je třeba zajistit si nějaké jídlo," říká Giorgis, jeden z "revolucionářů". A když se zeptám, zda to "zásobování" spočívá v tom, že jídlo kradou v obchodech, usměje se.
"Musíme nějak přežít. Jde nás vždycky celá skupina, dáme si kukly na hlavu a jdeme hlavně do supermarketů. Bereme si, co chceme. A prodavači? Ti už to znají, nechávají nás jít. Nekrademe ale v malých obchodech, nechceme naštvat soukromníky," vypráví a oči mu přitom svítí nadšením. Přitom mě vede do baru, udělá mi prý kávu. Po chvíli hledání však konstatuje: "Nejsou tu hrnky ani kafe. Asi budeme muset jít nakoupit," usměje se.
Polytechnika připomíná obleženou pevnost – pokud chce člověk vejít, musí projít kolem ohořelých aut s rukama zdviženýma a ukázat, že nemá ani fotoaparát, ani diktafon. Teprve pak jej možná kluci v kuklách pustí dovnitř.
"Řecká média jsou proti nám, proto sem nesmějí. A také mnozí dávají své nahrávky policii, aby nás pak mohla stíhat," vysvětluje Giorgis.
Přes den na znamení, že se aspoň něco děje, studenti pálí v kampusu, co se dá. "Tak třeba v tuhle chvíli někdo do ohně přihodil dřevěný kus lešení," ukazuje Giorgis. Budova školy byla totiž připravena k rekonstrukci. Ta nakonec bude mnohem rozsáhlejší, než se na počátku zdálo.
Oproti vší snaze o revoltu však město bojuje proti ní. "Starosta se snaží. Úklidové služby pracují nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně," říká recepční jednoho z hotelů v centru Atén. "Má to vždy stejný scénář. Nejprve někde začne hořet, z výloh se vysype sklo, ale brzy je uklizeno."
Ale ne všechny stopy jsou zahlazeny. Na Syntagmě i v přilehlých ulicích jsou vytlučená skla, ohořelé domy a vraky shořelých aut. "Měla jsem strašný strach, když se vrhli na naši kavárnu," vypráví číšnice, která odmítla uvést jméno.
Studenti to vidí jinak. "Však my jen ničíme ty obchody, my nikomu neubližujeme. A ti obchodníci mi dost lezou na nervy. Starají se jen o svůj byznys a o to, jak před Vánocemi co nejvíc vydělat. To, že někdo zemřel, navíc kluk, se kterým ve škole neměli žádné problémy, je nezajímá," říká Alexandros.
"Podpálíme parlament!"
Kromě studentů na Polytechnice chodí městem i několikasetčlenná skupina mladších lidí. Je jim v průměru šestnáct. Právě ti se cítí smrtí svého vrstevníka nejvíc zasaženi.
"Podpálíme parlament," skandují před na troud shořelým vánočním stromkem na náměstí Syntagma. Jejich demonstrace působí až vojenským dojmem. Kluk zahalený v černo-žlutém šátku jim dává pokyny, kam se přesunout, co křičet.
Zatímco před budovou parlamentu se mění stráž, mládež se jí směje do obličeje. Napodobuje chlapíky v bílých kamaších a dřevácích s černou bambulí pochodující před nimi.
A když se za strážci parlamentu objeví ozbrojení policisté, začnou agresivně křičet. Několik dívek propadá hysterickému záchvatu a kluci hrozí policii vztyčeným prostředníčkem nebo plakáty s podobiznou zastřeleného Alexise.
Po chvíli přichází změna strategie, mladí si cpou kapsy kameny a do bund si strkají dlažební kostky. Vyrážejí na pochod městem. "Chceme, aby odstoupil ministr vnitra. Ani nás moc nezajímá, jestli vládne pravice, nebo levice, ale chceme, aby policie neměla takovou moc," říká šestnáctiletý student John Nikopulos.
