Až donedávna jsme žili klidně jako kterákoli jiná rodina, přestože jsme si zvykli na to, že na nás lidi bezdůvodně pohlížejí jinak. Že se na nás občas koukají přes prsty. Stejně vždycky na pouť přišli a nás těšilo, když jsme viděli, že se dobře baví. Hlavně děti. Mohlo to tak zůstat, nebýt zákeřného, nesmyslného a neomluvitelného činu, který nás zasáhl tak krutě, že nic už nebude jako dřív.
Tomu, kdo to neprožil, nikdy nesdělíte pocity rodiny, která v jediném zlověstném okamžiku ztratila milovaného syna, bratra a otce. Přitom tak mladého! Rodiny, která všechny radosti i smutky každého svého člena prožívá společně a raduje se a trpí s každým svým členem. Jestli láska je víra v někoho a společná víra v něco, jestli láska je bezpodmínečná ochota k práci, k utrpení a k vzájemné ochraně, tak jsme svého syna milovali nade vše. Nepochopí, jak stravující je zoufalství, které se dostaví po prvotním šoku, kdy nevěříte, že se věci staly. Nemůže ani tušit, jak hluboká je bolest, s níž budete muset žít až do smrti.
Říká se, že i největší bolest se časem stane aspoň snesitelnou. Nevíme proč, ale nám ten čas, zdá se, dopřán být nemá. Jako by někdo záměrně jitřil náš zármutek. Množí se nejrůznější spekulace o naší rodině a přitom se cynicky zapomíná, že obětí zločinu jsme my. Vrcholem pak je, když se za zcela neobvyklých okolností dostane ke slovu samotný vrah, který své podivné výsady využije k tomu, aby nás obvinil ze svého hrůzného zločinu! Kde to skončí?
Nedá se vypovědět, jak moc nám ubližuje, že nemůžeme zůstat se svým smutkem sami a truchlit jen v rodinném kruhu. Nikoho nezajímá, že tím trpíme dvojnásob.
Rodina Jana Kočky
