Přešlo mě to v noci ze čtvrtka na pátek, kdy byl zastřelen v pražské restauraci Václav Kočka mladší.
I u nás, dokonce přímo v centru metropole, máme teď krví potřísněný bar jako v Mexiku (už vidím, jak by si s tím Quentin Tarantino vyhrál v novém filmu). A štěkání politiků slyšíme od vraždy Kočky po celý den (to moskevští psi mají alespoň určené hodiny).
Navíc se zdá, že čeští politici se pevně rozhodli zničit zbytky své vlastní důstojnosti. Nepřímo tak nutí občany, aby ponechali politickou smečku jejímu vlastnímu osudu.
Vše v době, kdy vrcholí kampaň před krajskými a senátními volbami. V době, kdy má společnost skrze tu smečku rozhodnout o zásadních věcech, které ovlivní naše životy na mnoho let – Lisabonské smlouvě a americké radarové základně. V čase, kdy je potřeba pružně reagovat na finanční krizi, reformovat důchody, dokončit změny ve zdravotnictví či dostavět pořádné železnice a silnice.
Místo řešení důležitých věcí v posledních měsících pořád vidíme a čteme, jak politici lobbují pro své kumpány, jak se scházejí s mafiány, jak domlouvají kšefty, jak obcházejí zákon, jak je nezajímá, čím žijí lidé kolem nich. Dokonce že se někteří z nich kamarádí s vrahy a podvodníky.
Vražda politiky
K tomu všemu před volbami oranžoví (sociální demokracie) a rudí (komunisté) slibují, že vše zajistí a zaplatí stát, že mnoho věcí bude zadarmo. Je to lež jako věž – občané přece tvrdě platí všechno ze svých daní, z pojištění a odvodů.
Černí (lidovci) mezitím vůbec nevědí, co by měli dělat, a zelení se tváří jako spasitelé, ale nenabízejí nic nového a originálního. No a modří (občanští demokraté) by i rádi občas něco udělali, ale sami se trhají na kusy a jdou spíše dozadu než dopředu.
Přitom to vypadalo, že nechuť k politice dostatečně v posledních týdnech vyšponovaly kauzy kolem odposlechů mafiána Františka Mrázka, v nichž figurují různí politici, podnikatelé a lobbističtí vykukové.
Střelba na Václava Kočku v pražském Monarchu se už ale vyrovnává palbě v gangsterském mexickém baru a štěkotu moskevských psů. Opilí přátelé šéfa opozice Jiřího Paroubka se hádali nebo si vyřizovali staré účty a pak jeden z nich zastřelil druhého.
To je věc, která politickou scénu posunula až k branám nicotnosti. Ale Paroubek v tom není sám. Čeští politici, jako vrstva, se sami rozhodli zavraždit naši politickou scénu. Co s tím? Nevolte.
