V neděli bylo v hinduistickém chrámu v severní Indii ušlapáno téměř sto padesát lidí. Většinu obětí tvořily ženy a děti. Příčinou hromadné paniky byly údajně zprávy o sesuvech půdy poblíž chrámu, které se mezi návštěvníky náboženského festivalu rozšířily.
Ve skutečnosti se však žádné sesuvy půdy neobjevily a neexistovala ani žádná jiná reálná příčina pro vypuknutí paniky. Jak je tedy možné, že se tisícový dav přestal ovládat a strach se v něm rozšířil do takové míry?
Panika je výjimkou
Psychologové se shodují, že neštěstí v Indii bylo naprosto čítankovým příkladem masové hysterie. "Při vypuknutí masové paniky je zcela lhostejné, zda se jedná o falešný poplach nebo je hysterie způsobená reálným podnětem," říká Anthony Mawson, epidemiolog na University of Mississippi Medical Center, kterého při této příležitosti oslovil magazín ABCNews. "Důsledky masové paniky jsou stejně strašné v obou dvou případech."
Odborníci tvrdí, že stačilo, aby několik lidí propadlo panice v důsledku nepotvrzených zpráv o sesuvech půdy, a většina davu už pouze reagovala na jejich strach. Právě tady se rodí hromadná hysterie. "Existují neměnné myšlenkové komplexy, které se objevují u účastníků katastrofy, a dav se chová bez výjimky podle nich. Přesto je však hromadná panika spíše výjimkou než pravidlem. Na to, aby se rozšířila, je totiž zapotřebí souhra hned několika faktorů."
Co nahrává masové panice?Faktory, které přispívají k rozšíření strachu. - Anonymní dav - Omezený prostor - Lidé hledající své blízké - Výraz strachu na tvářích ostatních - Předcházející zkušenost s příčinou strachu |
Nakažlivý strach
Co ale dovolí strachu, aby se začal tak rychle šířit davem? "Základem teorie hromadné paniky je skutečnost, že emoce jsou nakažlivé," říká Srini Pillay, profesor psychiatrie na Harvard Medical School. "Studie jednoznačně potvrzují, že emoce, které vidíme u ostatních lidí, mají přímý vliv na náš vlastní mozek."
Za prožívání strachu je v mozku zodpovědná zejména oblast mozku známá jako amygdala. "Pokud vidíte u někoho na tváři výraz strachu, okamžitě se aktivuje vaše amygdala, která uvede do pohybu okruhy strachu ve vašem mozku. Pokud jste tedy v davu, kde se několik lidí něčeho bojí, je zcela zřejmé, jaký vliv to bude mít na ostatní lidi."
Lidé mají dva takzvané okruhy pro strach. Rychlejší je aktivován amygdalou, může být neracionální a je primitivnější. Objeví se například, když si všimnete podezřele vyhlížejícího dlouhého zakrouceného předmětu vedle vaší nohy. Druhý okruh vycházejí z kortexu pracuje racionálněji a zastaví vaši paniku, když vás donutí podívat se na předmět ještě jednou a zjistit, že se nejedná o nebezpečného hada, ale o provaz.
Problém je v tom, že když jste obklopeni hysterickým davem, kortex nemá šanci zastavit panické reakce vycházející z amygdaly, protože ta dostává neustále nové podněty strachu z tváří ostatních lidí.
Zákony davu
Ačkoli by vám možná přišlo logické, že v panice se člověk řídí klasickou reakcí "bojuj nebo uteč", psychologové tvrdí, že nejde o primární reakci. První myšlenka většiny lidí v davu se týká jejich blízkých, kteří mohou být poblíž a snaží se je zachránit.
"I když je boj nebo útěk typickou reakcí na nebezpečnou situaci, příbuzenství je mnohem silnějším faktorem. Lidé se při hromadné panice snaží spíše zachránit své blízké a postarat se o ně," říká psychiatr. "Sociální vazby mají v hierarchii lidských hodnot jednu z nejvyšších pozic. Není to způsobeno morálkou, ale obavou, že by člověk zůstal sám bez svých blízkých, a byl by tak mnohem zranitelnější. Touhu zachránit své blízké může přehlušit jen situace, kdy je bezprostředně ohrožen život člověka a nemá už jinou možnost než útěk."
Jenže právě touha zachránit své blízké je to, co se může stát celému davu osudným. "Hromadná neštěstí se většinou odehrávají na veřejných prostranstvích, kde je spousta cizích lidí. Čím je skupina anonymnější, tím víc v ní vzrůstá úzkost a strach se šíří rychleji. Do střetu se tak dostává touha pomoci svým blízkým a pohyb davu. Lidé hledají své nejbližší, a zpomalují tím útěk ostatních z nebezpečné situace, jakmile panika překročí únosnou mez, dav je schopen živé překážky ušlapat nebo i vědomě zabít."
Touhou po zachování života nejbližších lidí také odborníci vysvětlují skutečnost, proč k masové hysterii obvykle nedochází při přírodních katastrofách. Při nich se totiž rodiny obvykle nerozdělí a zůstávají spolu i přes ohrožení života. Typickým příkladem byl hurikán Katrina. I přes varování před hrozícími záplavami, které se po něm očekávaly, odmítla spousta lidí opustit své domovy.
"Lidé v okruhu svých blízkých jsou klidnější a zároveň se u nich objevuje výrazná tendence podceňovat nebezpečí," říká Mawson. "U neštěstí v indickém chrámu hrál velkou roli stísněný prostor, který neumožňoval útěk do všech stran. Je zcela zřejmé, že v panice člověk nedokáže dát přednost někomu cizímu a uvolnit mu cestu. Vliv měla zcela jistě i skutečnost, že lidé v této oblasti mají se sesuvy půdy už zkušenosti, takže planému poplachu snadno uvěřili a zdál se jim reálný."
